👗 Nemám co na sebe. A skříň se přitom zavírá kolenem!

Holky, já vám něco řeknu. Existuje jedna věta, která se v ženských domácnostech opakuje častěji než „Kde mám klíče?“ a „Od pondělí začínám hubnout“. Je to věta, kterou pronášíme s naprostým zoufalstvím, většinou před otevřenou šatní skříní, zatímco kolem nás leží hromady oblečení, za které bychom mohly pořídit menší dovolenou v Itálii.

„PROBOHA, JÁ NEMÁM CO NA SEBE!“

A teď si představte tu scénu. Skříň je narvaná tak, že kdybychom z ní vytáhly jediný svetr, spustíme lavinu srovnatelnou s přírodní katastrofou v Alpách. Ramínka se prohýbají, šuplíky odmítají spolupracovat a dvířka zavíráme způsobem, který by nám mohl závidět profesionální zápasník. Jednou rukou tlačíme na dveře, druhou přidržujeme rukáv, který se snaží uprchnout, a kolenem provádíme závěrečný manévr.

Hotovo. Skříň zavřená. Důstojnost zachována.

A pak přijde muž, rozhlédne se po té textilní katastrofě a položí otázku, která jasně dokazuje, že mužský a ženský mozek pocházejí ze dvou různých galaxií.

„Jak nemáš co na sebe? Vždyť máš plnou skříň!“

Miláčku, kdybys jen tušil, jak strašně složitá je tahle problematika.

Plná skříň totiž ještě neznamená, že v ní máme něco, co si můžeme obléct. To je přece úplně jiná disciplína!

Ve skříni mám čtyři roční období. A asi šest různých osobností.

Kdyby někdo provedl archeologický průzkum mého šatníku, pravděpodobně by dospěl k závěru, že v něm žije několik žen najednou.

Jedna je elegantní dáma, která chodí na vernisáže, nosí krásné halenky a vždycky má dokonale sladěné doplňky. Druhá je sportovně založená žena, která zřejmě každé ráno běhá pět kilometrů, přestože skutečná majitelka skříně má někdy problém přemluvit sama sebe, aby šla pěšky pro kávu. Třetí je romantická Italka v lehkých šatech, která tráví odpoledne na terase s výhledem na moře. Čtvrtá je praktická žena v džínách a bílé košili. A pátá?

Ta zřejmě čeká na pozvánku na předávání Oscarů.

Protože jinak si opravdu neumím vysvětlit, proč mám některé kousky, které jsem za celý život neměla příležitost obléct.

Ale co kdyby!

To je totiž nejdůležitější argument ženského šatníku.

CO KDYBY!

Co kdyby mě někdo nečekaně pozval na luxusní večeři? Co kdybych potřebovala elegantní šaty na nějakou výjimečnou událost? Co kdyby se konečně objevila příležitost vzít si tu nádhernou halenku, která se sice musí žehlit asi čtyřicet minut, ale vypadá naprosto božsky?

A tak si všechny ty věci necháváme.

Protože žena musí být připravená.

Na všechno.

Včetně událostí, které se pravděpodobně nikdy nestanou.

Ty šaty nejsou malé. Já jsem jenom momentálně ve špatném období.

A teď se dostáváme k nejcitlivější části našeho šatníkového vyšetřování.

K oblečení, které si schováváme „až zhubneme“.

Holky, ruku na srdce. Kolik takových kousků máte doma?

Jedny džíny, které jste naposledy zapnuly v době, kdy ještě nebyly chytré telefony. Sukni, která vám kdysi fantasticky seděla. Šaty, které jste si koupily o číslo menší, protože byly tak nádherné, že jste prostě věděly, že kvůli nim určitě zhubnete.

A možná jste dokonce zhubly.

Jenže mezitím se změnila móda, váš vkus, životní priority a pravděpodobně i tvar těch šatů.

Ale stále je máte.

Visí tam jako tichá připomínka našeho věčného optimismu.

Občas je vytáhneme, zkusíme a provedeme několik akrobatických cviků, abychom zjistily, jestli se náhodou nestal zázrak.

Nestalo.

Zip se zastaví někde v oblasti, kde bychom opravdu nepotřebovaly žádné další drama.

A tak šaty zase pověsíme zpátky.

„Ještě si je nechám. Co kdybych zhubla.“

Samozřejmě, že můžeme zhubnout. Ale já už jsem došla k jednomu důležitému poznání. Moje skříň nemá být muzeum postavy, kterou jsem měla před dvaceti lety. Má být místem, kde najdu oblečení pro ženu, kterou jsem dnes.

A ta dnešní žena si zaslouží vypadat krásně právě teď.

Ne až zhubne pět kilo. Ne až bude mít užší boky. Ne až se jí podaří zapnout ty zatracené džíny.

Teď!

Protože jestli je něco opravdu nesmyslného, pak je to schovávat krásné oblečení pro nějakou budoucí, údajně dokonalejší verzi sebe sama, zatímco současná verze chodí pořád ve stejných kalhotách.

Mimochodem, ty džíny, které už deset let nezapnu, bych možná mohla konečně pustit do světa.

Ale ještě si to rozmyslím.

Člověk nikdy neví.

„Já jsem si nic nekoupila. Já jsem ušetřila!“

Pojďme si teď vysvětlit jeden ekonomický princip, který muži bohužel nikdy úplně nepochopí.

Nákupy ve slevě.

Představte si, že jdete kolem obchodu. Nemáte v plánu nic kupovat. Vlastně jste šla jenom pro chleba, mléko a možná nějaké ovoce.

A najednou to uvidíte.

SLEVA 70 %!

To přece nemůžete ignorovat.

Vejdete dovnitř pouze ze zvědavosti. Jenom se podívat. Jenom zjistit, co mají.

A o půl hodiny později stojíte u pokladny s nádhernou halenkou, dvěma tričky a kabelkou, kterou jste ještě před dvaceti minutami vůbec nepotřebovala.

Ale teď už bez ní nemůžete žít.

Přijdete domů a nadšeně oznamujete:

„Představ si, já dneska ušetřila dva tisíce!“

Muž se podívá na tašky.

„A kolik jsi utratila?“

To je ovšem naprosto nevhodná otázka.

Protože my se přece nebavíme o utrácení.

My se bavíme o úspoře!

A právě tady vzniká moje oblíbená filozofie ULOV SI SLEVU – CHYTŘE, NE DRAZE. Jen s jedním malým dodatkem: sleva je skutečná výhra tehdy, když koupíme něco, co opravdu chceme a využijeme. Ne když si domů přineseme třetí zelenou halenku jen proto, že stála polovinu.

I když… pokud je opravdu krásná a máme k ní správné náušnice…

Ne. Ivo. Buď rozumná.

Vidíte? Já se snažím!

Nakupování jako terapie. A proč nám někdy nová halenka zachrání den.

Znáte takové ty dny, kdy se všechno kazí?

Ráno se probudíte s účesem, který připomíná výbuch v továrně na kartáče. Káva vám vystydne dřív, než se k ní dostanete. Telefon zvoní, každý něco potřebuje a vy máte pocit, že celý vesmír se rozhodl vyzkoušet vaši trpělivost.

A pak jdete kolem výlohy.

A tam visí něco nádherného.

Něco, co má přesně tu barvu, kterou milujete. Něco, co si obléknete a najednou máte pocit, že svět přece jenom není tak strašné místo.

Samozřejmě vím, že nová halenka nevyřeší životní problémy. Nezaplatí složenky, nespraví vztah a nepřiměje chlapa, aby konečně pochopil, že špinavé ponožky nepatří vedle koše na prádlo, ale do něj.

Ale někdy nám prostě udělá radost.

A proč ne?

My ženské máme totiž zvláštní schopnost spojovat oblečení s emocemi.

Jedny šaty nám připomínají krásnou dovolenou. V jiné halence jsme byly na prvním rande. Určité boty jsme si koupily ve chvíli, kdy jsme se rozhodly začít znovu. A některé kousky si necháváme jen proto, že jsme v nich kdysi zažily něco nádherného.

Takže ne, naše skříně nejsou jenom sklady textilu.

Jsou to malé soukromé archivy našich životů.

Někdy ovšem archivy tak přeplněné, že už by potřebovaly vlastní depozitář.

Když si vezmu černou, jsem elegantní. Když si vezmu černou potřetí, nemám fantazii.

Další záhadou ženského oblékání je skutečnost, že můžeme mít ve skříni patnáct téměř stejných černých kousků a přesto tvrdit, že nám chybí ten správný.

Protože černá není jenom černá.

Existuje černá elegantní, černá sportovní, černá na večer, černá na běžné nošení, černá, která zeštíhluje, a černá, která měla zeštíhlovat, ale nějak se jí to nepovedlo.

A pak je tady bílá košile.

Moje slabost.

Bílá košile a džíny. Jednoduchá kombinace, která může vypadat fantasticky v každém věku. Stačí trochu upravit rukávy, rozepnout správný počet knoflíčků, přidat výrazné brýle, oblíbený parfém a najednou je z obyčejného outfitu něco, v čem se cítíte skvěle.

A právě o tom podle mě móda je.

Ne o tom, kolik máme ve skříni oblečení. Ale o tom, jak se v něm cítíme.

Protože můžete mít na sobě šaty za tisíce a připadat si jako zabalená do cizího životního stylu. A můžete si obléct obyčejné džíny, košili, přidat rtěnku a najednou máte pocit, že byste mohla dobýt Milán.

No dobře, minimálně nějakou hezkou kavárnu v Miláně.

A to se taky počítá.

Po šedesátce už bych se měla oblékat přiměřeně věku. A kdo to jako určuje?

Tohle je kapitola, u které mi občas trochu stoupá tlak.

Protože jakmile žena překročí určitou věkovou hranici, začne se kolem ní objevovat spousta samozvaných módních policistů.

„To už byste ve svém věku neměla nosit.“

„Takové džíny jsou pro mladší.“

„Výrazná rtěnka je moc nápadná.“

„A ty podpatky? To už se k vám nehodí.“

Prosím vás, a kdo vydal tenhle módní zákon?

Existuje snad nějaká komise, která ženám v den šedesátých narozenin odebere právo na hezké oblečení, ženskost a trochu provokace?

Já o žádné nevím.

A kdyby existovala, stejně bych její rozhodnutí ignorovala.

Protože žena nemusí po šedesátce automaticky přejít na béžové svetry, nenápadné kalhoty a boty, které vypadají, jako by je navrhoval výrobce ortopedických pomůcek v roce 1973.

Samozřejmě že se náš styl mění. Tělo se mění, vkus se mění a některé věci už nám nejsou pohodlné. Ale to přece neznamená, že se máme přestat líbit samy sobě.

Já mám ráda ženskost. Mám ráda hezké oblečení, výrazné doplňky, parfémy a pocit, že když vejdu do místnosti, nemusím se omlouvat za to, že jsem vidět.

A jestli se někomu nelíbí moje červené brýle, moje rtěnka nebo moje džíny?

Tak se nemusí dívat.

Já se kvůli tomu rozhodně nepřevlékat nebudu.

Velký úklid šatníku. Operace, která začíná odvahou a končí vzpomínkami.

Jednou za čas mě přepadne zvláštní záchvat pořádku.

Postavím se před skříň a slavnostně prohlásím:

„Tak! Dneska to všechno proberu. Co nenosím, půjde pryč!“

Vytáhnu první halenku.

Tu si nechám.

Druhou.

Tu taky, je skoro nová.

Třetí.

Tu jsem měla na krásné dovolené.

Čtvrtou.

Ta byla drahá, tu přece nevyhodím.

Pátou.

Ta se bude hodit, až zhubnu.

Po dvou hodinách sedím na posteli obklopená oblečením, které jsem měla v plánu vyřadit, a místo pořádku mám v ložnici něco mezi bleším trhem a výprodejem obchodního domu.

A samozřejmě jsem objevila tři věci, na které jsem úplně zapomněla.

„Jé, tuhle halenku jsem hledala!“

Takže si ji vyzkouším.

Pak další.

A další.

A najednou už neuklízím.

Pořádám soukromou módní přehlídku.

Nakonec vyřadím dvě trička, jednu ponožku bez páru a šálu, kterou jsem nikdy neměla ráda.

A jsem na sebe nesmírně pyšná.

Protože každý začátek se počítá.

A co když nám vlastně nechybí oblečení, ale trochu odvahy?

Někdy si říkám, jestli za tou slavnou větou „Nemám co na sebe“ není ještě něco jiného.

Možná máme ve skříni krásné věci, ale čekáme na správnou příležitost.

Na oslavu. Na rande. Na dovolenou. Na chvíli, kdy budeme štíhlejší, sebevědomější nebo kdy se nám konečně začne dařit podle našich představ.

A tak si schováváme krásné šaty.

Schováváme si dražší parfém.

Schováváme si hezké boty.

A někdy si tak trochu schováváme i samy sebe.

Jenže proč?

Proč bychom si nemohly obléct krásnou halenku jenom proto, že je úterý? Proč bychom si nemohly dát oblíbený parfém, i když jdeme jenom na kávu? Proč bychom měly čekat na zvláštní příležitost, abychom se cítily hezky?

Holky, my přece nemusíme čekat na zvláštní příležitost. My samy jsme ta příležitost!

A možná je právě tohle největší módní tajemství, na které jsem za ta léta přišla.

Že nejkrásnější oblečení není to nejdražší, nejmodernější ani to, do kterého se nám podaří nacpat o číslo menší zadek.

Je to to, ve kterém se cítíme samy sebou.

Ve kterém se můžeme smát, sednout si, nadechnout se, dát si dobré jídlo a nemuset každých pět minut kontrolovat, jestli nám někde něco neutíká.

Protože já už opravdu nehodlám strávit krásný večer tím, že budu zatahovat břicho a modlit se, aby nepraskl zip.

To už mám za sebou.

A rozhodně se k tomu nehodlám vracet.

Takže, milé dámy, jak to s tou naší skříní vlastně je?

Máme v ní příliš mnoho oblečení?

Možná.

Potřebujeme další halenku?

Pravděpodobně ne.

Koupíme si ji, když bude nádherná, bude nám slušet a ještě bude ve slevě?

No… znáte nás.

Ale víte, co bych nám všem přála?

Abychom se přestaly trestat za velikost na cedulce. Abychom přestaly schovávat krásné věci na někdy. Abychom si dovolily oblékat se podle sebe, ne podle toho, co si o nás myslí okolí.

A hlavně abychom se konečně naučily jednu věc.

Že naše hodnota se neměří velikostí šatů, počtem vrásek ani tím, kolik kousků visí v naší skříni.

Protože největší parádu stejně udělá žena, která se má ráda.

Klidně v obyčejných džínách a bílé košili.

S červenou rtěnkou.

A s úsměvem, který žádný módní návrhář na světě nedokáže ušít.

A teď mě omluvte.

Jdu si trochu uklidit skříň.

Tedy… pokud se mi podaří otevřít dveře, aniž by mě zavalily svetry.

A kdybych se dlouho neozývala, hledejte mě pod zimními kabáty.

Možná tam objevím i tu nádhernou halenku, kterou jsem si koupila před třemi lety a dodnes jsem ji neměla na sobě.

Ale byla ve slevě!

Takže jsem vlastně ušetřila.

A o tom se přece nediskutuje. 😂

☕ Mezi námi holkami…

Tak teď chci slyšet pravdu!

Kolik máte doma oblečení, které si schováváte „až zhubnete“? A kolikrát jste stály před narvanou skříní a zoufale prohlásily, že nemáte co na sebe?

Přiznejte se mi do komentářů. Máte ve skříni také nějaký ten módní poklad, který jste ještě nikdy neoblékly, ale za žádnou cenu se ho nechcete vzdát?

A pokud máte kamarádku, která si koupila další černé šaty, protože „takové ještě nemá“, pošlete jí tenhle článek. Třeba se v něm pozná.

A možná se společně konečně odhodláte k velkému úklidu šatníku.

Nebo půjdete raději na kávu.

To je samozřejmě také velmi rozumné řešení.

Protože život je příliš krátký na nudné oblečení, nepohodlné kalhoty a čekání, až budeme mít tu správnou postavu.