👠 Když podpatky bolí, ale stejně je milujeme

Existují věci, které muži nikdy nepochopí. Proč potřebujeme další kabelku, když už jednu máme. Proč říkáme, že nemáme co na sebe, přestože se nám šatní skříň zavírá pouze za použití hrubé síly. A především proč si dobrovolně obouváme boty, ve kterých nás po hodině bolí úplně všechno, včetně míst, o jejichž existenci jsme do té doby neměly ani tušení.

Ano, dámy. Dneska si povíme o podpatcích.

O těch malých, nádherných, dokonale tvarovaných potvorách, které dokážou z obyčejných džínů udělat módní záležitost, z ženského kroku svůdnou záležitost a z večerní procházky boj o přežití.

A než mi některá napíšete, že už dávno nosíte jen pohodlné boty, dovolte mi jednu otázku.

Opravdu nemáte někde vzadu ve skříni alespoň jedny lodičky, které jsou tak krásné, že je prostě nedokážete vyhodit, přestože v nich nedojdete ani k popelnici?

Já tedy ano. A rozhodně se za to nehodlám omlouvat.
Věk mám. Rozum taky. Ale pak otevřu botník.

V šestašedesáti už člověk o svém těle ví ledacos

Třeba že kolena mají vlastní názor, kyčle občas protestují bez předchozího upozornění a záda dokážou komentovat i tak nevinnou činnost, jako je hledání spadlé náušnice.

A pak je tady ortoped.

Ten milý člověk, který vám s vážnou tváří vysvětluje, jak důležitá je stabilní obuv, měkká podrážka, správná opora chodidla a přiměřená výška podpatku.

Samozřejmě má pravdu.
Já to vím. On to ví. Moje kolena to vědí úplně nejlépe.

Jenže pak přijde pozvánka na večeři, společenský večer nebo rande. Vytáhnu ze skříně bílé kalhoty, krásnou halenku, přidám parfém, trochu rtěnky a najednou se stane něco naprosto nevysvětlitelného.

Podívám se na tenisky.
Potom na lodičky.
A moje poslední dvě rozumné mozkové buňky si sbalí kufry a odjedou na dovolenou.

Protože ty lodičky! Ta linie! Ten podpatek! Ta ženskost!
V nich přece nebudu obyčejná Iva, která ráno hledala brýle a našla je na vlastní hlavě.

V nich budu Sophia Loren.

Možná s trochu horšími kyčlemi, ale pořád Sophia Loren.

Prvních deset minut jsem bohyně. Potom nastupuje ortopedie.

Doma je všechno naprosto dokonalé. Stojím před zrcadlem, narovnám záda, lehce natočím bok, zkontroluji účes a udělám několik zkušebních kroků.

Po koberci.
To je důležitý detail.

Koberec je totiž největší podvodník v dějinách dámské obuvi. Na něm vypadají všechny podpatky pohodlně. Dokonce i ty, které byly zjevně navrženy člověkem s hlubokou nenávistí k ženským chodidlům.

Vyjdu z domu a během několika minut pochopím, že mezi chůzí po obýváku a skutečným světem existuje přibližně stejný rozdíl jako mezi romantickou komedií a dokumentem o přežití v divočině.

A pak přijde dlažba.
Kočičí hlavy!

Kdybych někdy zjistila, kdo vymyslel historickou dlažbu s mezerami přesně na šířku jehlového podpatku, osobně mu pošlu fakturu za všechny své zničené podpatky.

Z elegantní ženy se okamžitě stává pyrotechnik. Oči upřené na zem. Každý krok pečlivě naplánovaný. Tělo v pohotovosti. Úsměv na obličeji, protože přece nikdo nesmí poznat, že právě svádím souboj s gravitací.

Vedle mě kráčí muž.
V pohodlných botách.
Samozřejmě.
A ještě se zeptá: „Proč jdeš tak pomalu?“

Protože, miláčku, právě provádím neurochirurgicky přesný přesun své tělesné hmotnosti mezi dvěma dlažebními kostkami a ráda bych se dožila dezertu!

Druhá sklenička Aperolu a první vyjednávání s chodidly

Když se konečně dostanu na místo, přichází slavná fáze sebeuspokojení. Sedím, nohy elegantně překřížené, lodičky dokonale ladí s oblečením a já si připadám neodolatelná.

Tady podpatky miluji nejvíc.
Vsedě.

Vsedě jsou totiž úžasné. Neřežou, netlačí, neohrožují stabilitu a člověk v nich může působit jako světová módní ikona prakticky neomezeně dlouho.

Problém nastává ve chvíli, kdy potřebuji vstát.

Po hodině začnou prsty protestovat. Po dvou hodinách se přidají plosky chodidel. Po třech už mám pocit, že mi někdo do bot nasypal drobné kamínky a zapnul pod nimi elektrické topení.

A právě tehdy přichází mužská otázka století.

„Když tě ty boty tak bolí, proč si je prostě nezuješ?“

Podívám se na něj.
Dlouze.
Takovým tím pohledem, kterým žena dokáže beze slov sdělit přibližně šestnáct vět, z nichž dvanáct by neprošlo redakční kontrolou.

Jak jako zout?
A co potom?
Mám chodit po restauraci bosá? Odcházet s lodičkami v ruce jako Popelka po nepovedené firemní akci?

Navíc jsem si je přece nevzala proto, že jsou pohodlné.
Vzala jsem si je proto, že jsou KRÁSNÉ.
Co je na tom tak složitého?

Muž jen pokrčí rameny.

A já si znovu uvědomím, že některé rozdíly mezi pohlavími nevyřeší ani dalších pět tisíc let evoluce.

Nejkrásnější okamžik večera? Když boty konečně sundám.

Zapomeňte na drahou večeři, komplimenty nebo romantickou hudbu. Skutečné štěstí má někdy podobu předsíně, židle a okamžiku, kdy konečně vyzujete lodičky.

To je slast!
Prsty se pomalu vracejí do původního tvaru, chodidla začínají znovu komunikovat s mozkem a vy máte pocit, že vám právě někdo odpustil všechny životní hříchy.

Sedím, dívám se na ty krásné boty a přemýšlím, jak je možné, že něco tak elegantního dokáže způsobit tolik utrpení.

A víte, co je na tom úplně nejhorší?
Že už při tom přemýšlím, k čemu si je vezmu příště.

Ano. Jsme nepoučitelné.
Ale možná právě v tom spočívá část našeho kouzla.

Italská lekce: Elegance není povinnost trpět

Na Italkách obdivuji jednu věc. Umějí si užívat ženskost bez toho, aby z každého dne dělaly přijímací zkoušky do modelingové agentury.

Podpatky? Samozřejmě.
Ale také krásné mokasíny, elegantní baleríny, kvalitní tenisky a pohodlné sandály.

Styl totiž není o tom, kolik centimetrů měří podpatek. Je o tom, jak se v oblečení cítíte, jak se nesete a jestli vám ještě zbývá energie na život samotný.

A to je lekce, kterou si po šedesátce beru čím dál víc k srdci.

Dnes už si nemusím dokazovat, že vydržím pět hodin na jehlách. Nemusím se tvářit, že mě nic nebolí, ani soutěžit s dvacetiletými slečnami v disciplíně, kterou moje kolena dávno odmítla absolvovat.

Když si chci obout podpatky, vyberu si takové, ve kterých se cítím bezpečně a které zvládnu. A když ne, klidně zvolím jiné boty.

Protože víte co?
Ženskost nezačíná u podpatků a rozhodně nekončí u ortopedických vložek.

A co moje unavené nožky?

Po náročném dni si ráda dopřeji malý domácí rituál. Pohodlně se usadím, odpočinu si, na chvíli si podložím nohy a někdy sáhnu po příjemném chladivém gelu.

Mám ráda i kosmetické produkty Halbea od Sorgenta Milano. Ten pocit osvěžení a chvilka, kdy se konečně věnuji sama sobě, patří k mým malým každodenním luxusům.

Ale žádný krém ani gel nezmění nevhodné boty v pohodlné. A pokud nohy výrazně otékají nebo bolí, není to něco, co by se mělo jen přemazat a ignorovat.

To nejdůležitější, co jsem se naučila, je poslouchat vlastní tělo.
I když někdy trochu nerada.
Zvlášť když na mě z botníku mrkají ty nádherné bílé lodičky.

💋 A co vy?

Holky, přiznejte se. Máte taky svoje „sedací lodičky“? Takové ty boty, které jsou fantastické na fotografii, skvělé u slavnostního stolu, ale jejich praktické využití končí přibližně tři metry od zaparkovaného auta?

Nebo jste už dospěly do stadia, kdy se na podpatky podíváte, uznale kývnete a s naprostým klidem si obujete pohodlné boty?

Já se pohybuji někde mezi těmito dvěma světy. Rozum mi říká jedno, moje ženská duše druhé. A když si občas prohlížím krásné lodičky, pořád ve mně hlodá ta malá módní potvora, která šeptá: „No tak, Ivo. Aspoň na jednu fotku!“

A víte co? Na jednu fotku možná ano. Ale maraton už v nich běhat nebudu. 😄

Napište mi do komentářů, jak jste na tom vy. A hlavně mi prozraďte, kolik párů nádherných, ale naprosto nenositelných bot vám doma zabírá místo.

Ať vím, že v tom nejsem sama!