Dobrá káva, skvělý parfém

Jsou rána, kdy otevřu oči a mám pocit, že svět je vlastně docela příjemné místo. A pak jsou rána, kdy se podívám do zrcadla, chvíli na sebe koukám a nakonec si řeknu: „Dobře, Ivo. Tak dneska to budeme muset nějak uhrát.“ 😄

Naštěstí mám dvě věci, které mě zatím málokdy zradily. Dobrou kávu a skvělý parfém.

Samozřejmě vím, že to nejsou základní životní potřeby. Bez parfému člověk přežije určitě. Bez kávy si tím nejsem úplně jistá, ale nebudeme se hned po ránu pouštět do vědeckých sporů. Pro mě jsou obě součástí malého každodenního rituálu. Nevyřeší problémy, nezaplatí složenky, neomladí kolena a nezařídí, aby se všichni lidé kolem nás začali chovat normálně. To už bych od jednoho espressa chtěla opravdu hodně. Ale dokážou změnit něco jiného – pocit, se kterým do svého dne vstoupím.

Možná právě proto tolik miluju Itálii. Italové podle mě pochopili něco, na co my ostatní v tom věčném spěchu občas zapomínáme. Život se nemusí jen stíhat. Dá se také ochutnávat.

Malé espresso, pár minut u stolku, ruch ulice, lidé kolem vás a nikdo se netváří, že těch deset minut je ztracený čas. Naopak. Tohle je ten čas. Tohle je život. Ne až večer, ne až o víkendu, ne až na dovolené a už vůbec ne „až jednou budu mít čas“.

A pak přijde můj druhý rituál. Parfém.

Vůně pro mě nikdy nebyla jen poslední položka před odchodem z domu ve stylu kabelka, klíče, telefon, parfém, hotovo. Parfém je nálada. Je to neviditelný kousek oblečení, který nikdo nevidí, a přesto může být první věcí, které si na vás všimne.

Můžu mít obyčejné džíny, vlasy se mohou rozhodnout, že dnes povedou samostatnou zahraniční politiku, a moje postava se nemusí přes noc záhadně proměnit v italskou modelku. Pak ale přijde vůně. Jedno stříknutí, druhé… dobře, někdy i třetí, protože skromnost je krásná vlastnost, ale u parfému ji příliš nepraktikuju. 😄 Nasadím svoje brýle, vezmu kabelku, narovnám záda a najednou nejdu jen z domu.

Přichází Iva.

A právě tohle na parfémech miluju. Některé jsou příjemné. Některé vám někdo pochválí. Některé spotřebujete a za měsíc už ani nevíte, jak voněly. A pak jsou vůně, které se stanou vaší součástí. Lidé si je s vámi spojí. Poznají, že jste někde byla, možná ještě dřív, než vás zahlédnou.

Taková vůně mě baví.

Nechci parfém, který se mnou ráno odejde z domu a v deset hodin už po něm vyhlašuji celostátní pátrání. Chci vůni, která má charakter, výdrž a osobnost. Takovou, která není hlučná proto, že musí dokazovat svoji cenu, ale jednoduše je tam.

A přesně proto mě tak dostaly italské Elixíry Halbea.

Ke značce jsem se nedostala proto, že bych nutně potřebovala další parfém. Prosím vás. Žena nikdy nepotřebuje další parfém, stejně jako nikdy nepotřebuje další kabelku. To jsou od začátku špatně položené otázky. Správná otázka zní: Udělá mi radost?

A tady byla odpověď poměrně rychlá.

Ano. A sakra velkou.

U Halbea mě totiž překvapil hlavně poměr ceny a toho, co za ni dostanu. Já už dávno nepotřebuju platit několik tisíc jen proto, aby na flakonu bylo jméno, které zná celý svět. Pokud si kupuju parfém, chci především parfém. Chci kvalitu, intenzitu, výdrž a vůni, která se neztratí ve chvíli, kdy zavřu dveře od bytu.

Elixíry jsou právě tou koncentrovanější a výraznější částí nabídky a u některých vůní se koncentrace vonných olejů pohybuje opravdu velmi vysoko. A to je znát. Nejen první minutu po nastříkání, kdy voní skoro všechno, ale hlavně později, když se vůně rozvine, usadí na pokožce a začne si žít vlastním životem.

Ale víte, jakou mám já osobně nejoblíbenější jednotku koncentrace parfému?

Počet lidí, kteří se zeptají: „Prosím tě, čím to voníš?“ 😂

To je pro mě mnohem zajímavější údaj než deset řádků marketingových superlativů.

Vůně má totiž jednu zvláštní schopnost. Dokáže říct něco o ženě ještě předtím, než otevře pusu. A v mém případě je to možná dobře, protože jakmile ji otevřu, už je stejně pozdě. 😄

Jednou mám chuť na něco lehkého a čistého, podruhé na sladší vanilkovou vůni a jindy potřebuju parfém, který vejde do místnosti přibližně tři sekundy přede mnou. Nevidím důvod, proč bych měla celý život vonět stejně, když ani já nejsem každý den stejná. Někdy chci být elegantní, někdy romantická, někdy sexy a někdy mám náladu na vůni, která by v případě vlastní občanky měla v kolonce poznámky napsáno „používat s rozvahou“.

A možná právě v tom spočívá kouzlo těch našich malých radostí. Nejsou tak malé, jak vypadají.

My ženy máme totiž zvláštní talent svoje radosti omlouvat. Koupíme si parfém a okamžitě dodáme: „Ale byl ve slevě.“ Přineseme si novou kabelku a vysvětlujeme, že tu starou už máme strašně dlouho. Sedneme si samy na kávu a skoro máme potřebu objasnit, že jsme měly půl hodiny čas mezi dvěma pochůzkami.

Jako kdyby obyčejné „udělalo mi to radost“ nebylo dostatečným důvodem.

Přitom vůbec nemluvím o bezhlavém utrácení. Právě naopak. Čím jsem starší, tím víc mě baví věci, které mi dávají smysl. Nemusím pít nejdražší kávu na světě. Musí mi chutnat. Nemusím mít parfém za pět tisíc korun.

Potřebuju se v něm za pět tisíc cítit.

A to je zatraceně velký rozdíl.

Možná je to věkem, možná zkušeností, ale čím dál víc si uvědomuju, že život není složený jen z těch velkých okamžiků, na které čekáme. Dovolená. Nová práce. Výhra. Velká láska. Vánoce. Narozeniny. „Až zhubnu.“ „Až budu mít víc peněz.“ „Až bude víc času.“

Mezi těmi velkými událostmi jsou stovky úplně obyčejných úterků.

A právě z nich je nakonec náš život poskládaný.

Proto mám ráda svoje malé rituály. Když se něco nedaří, svět trochu drhne a já zrovna nemám chuť být pozitivní, produktivní, inspirativní ani žádné jiné slovo končící na „-ní“, uvařím si kávu. Sednu si. Na chvíli vypnu svět a nechám ho, ať se beze mě těch deset minut nějak zařídí.

Potom se obléknu, vezmu brýle, vyberu si vůni podle nálady a řeknu si: „Tak pojď, Ivo. Dneska to zase nějak dáme.“

Ne proto, že bych byla superžena. Nejsem. Nemám všechno vyřešené, nebudím se každé ráno s úsměvem a rozhodně si před snídaní neopakuju deset afirmací před zrcadlem. Některá rána jsem ráda, když před zrcadlem poznám sama sebe. 😂

Jen jsem za ty roky pochopila, že radost není odměna, kterou si máme schovávat na chvíli, kdy bude všechno perfektní.

Protože ono nebude.

Vždycky bude něco. Nějaký problém, starost, práce, účet, bolavé koleno, člověk, který nám poleze na nervy, nebo kalhoty, které se přes noc zcela nepochopitelně srazily ve skříni.

A tak si tu dobrou kávu dám dnes.
Ten parfém si vezmu dnes.
Červené brýle taky.

A jestli mám chuť vonět tak, že mě lidé poznají ještě dřív, než promluvím, tak budu.

Protože život možná není každý den Dolce Vita. Někdy je to spíš Dolce Katastrofa.

Ale i Dolce Katastrofa se zvládá podstatně lépe s espressem v ruce a pořádným italským Elixírem na krku. ☕🇮🇹💋