💋 Nejsem na svůj věk zachovalá. Jsem prostě zatraceně dobrá!

Holky, já vám něco řeknu. Existuje jedna věta, která se tváří jako kompliment, ale mně při ní občas cuká oko. A to prosím nejsem žádná přecitlivělá květinka. V životě jsem už slyšela ledacos, přežila kdejaký průšvih, pár mužských výmluv i módní trendy, za které by se dneska měl někdo veřejně omluvit.

Ale tahle věta mě dokáže spolehlivě nadzvednout.

„Vy jste na svůj věk ještě moc zachovalá!“

Ještě!
Zachovalá!
Na svůj věk!

No to mě podržte.
To jako vážně?

Co jsem? Starožitná komoda po babičce? Historický automobil s původním lakem? Nebo porcelánový servis, který se zázrakem nerozbil při posledním stěhování?

Ještě zachovalá!
Děkuji pěkně. A nechcete se mi rovnou podívat na výrobní štítek?

Možná tam najdete datum spotřeby.

A kdyby ne, můžeme společně zkontrolovat technický průkaz. Rok výroby 1960. Něco už najeto, pár součástek má svoje vrtochy, ale motor pořád běží a řidička rozhodně nemá v úmyslu odstavit vozidlo do garáže.

Takže ne, miláčku.

Nejsem zachovalá. Jsem živá. A to je zatraceně velký rozdíl.

Kompliment, po kterém máš chuť požádat o znalecký posudek

Znáte to. Jdete někam mezi lidi, máte hezky upravené vlasy, nalíčené oči, oblíbenou rtěnku, něco pěkného na sobě a cítíte se skvěle. Třeba jste si dala záležet. Třeba jste si jen oblékla bílé tričko, džíny a výrazné brýle. Prostě jste sama sebou.

A najednou se objeví někdo, kdo vás chce pochválit.

„Jé, vy ale vůbec nevypadáte na šestašedesát!“

A co mám jako říct?

„Ježíši, děkuji, já se taky každé ráno divím, že mě ještě pustí mezi lidi bez doprovodu!“

Nebo:

„To víte, mám štěstí. Zatím se nerozpadám na součástky.“

Nechápejte mě špatně. Já vím, že to většina lidí myslí dobře. Chtějí být milí, chtějí nás potěšit a pravděpodobně ani netuší, jak podivně taková pochvala zní.

Jenže proč je vlastně tak neuvěřitelné, že žena po šedesátce může vypadat dobře?

Proč je naše krása pořád spojovaná s překvapením, že jsme už dosáhly určitého věku?

Proč nestačí říct: „Moc vám to sluší“?

Bez dodatků.
Bez věkového omezení.
Bez toho, aby z nás někdo dělal vítězky soutěže o nejlépe udržovanou seniorku okresu.

Já přece nepotřebuji vypadat na čtyřicet, aby mi to slušelo v šestašedesáti.

Chci vypadat dobře ve svém věku. Ne předstírat, že žádný nemám.

Šestašedesát svíček na dortu. A pořád žádná chuť být nenápadná.

Víte, co mě na stárnutí vlastně docela baví?

Že s každým rokem ztrácím trochu trpělivosti s hloupostmi.

Ve dvaceti jsem řešila, co si o mně kdo pomyslí. Ve třiceti jsem se snažila zvládnout všechno. Ve čtyřiceti jsem měla pocit, že bych už konečně měla mít život dokonale pod kontrolou. V padesáti jsem začala chápat, že to byla dost naivní představa.

A dneska?
Dneska už mě opravdu nezajímá, jestli si někdo myslí, že moje červené brýle jsou moc výrazné, moje rtěnka moc růžová a moje názory moc hlasité.

Výborně.
Alespoň mě nepřehlédne.

Protože to je další zajímavá věc. Jakmile žena překročí určitou věkovou hranici, společnost jako by očekávala, že začne pomalu splývat s pozadím.

Žádné výrazné barvy. Žádné velké náušnice. Žádné nápadné oblečení. Žádné flirtování. Hlavně se chovat přiměřeně věku.

A já se ptám: Kde je napsáno, co je přiměřené věku?

Existuje nějaký zákon, který nám v den šedesátých narozenin zakazuje nosit džíny, výraznou rtěnku nebo se zasmát tak nahlas, že se otočí půl kavárny?

Dostáváme snad společně s důchodovým výměrem seznam povolených barev a společenského chování?

Béžová povolena. Červená pouze ve výjimečných případech. Výstřih zakázán. Smyslný parfém podléhá schválení.

Prosím vás!

Jestli něco takového existuje, tak já ten dokument zřejmě ztratila.

A hledat ho rozhodně nebudu.

Vrásky mám. A nehodlám je vydávat za chybu systému.

Samozřejmě že mám vrásky.
Co jste čekaly?
Že jsem šestašedesát let prožila v ochranném obalu?

Smála jsem se. Mračila jsem se. Někdy jsem probrečela noc, jindy se smála tak, že mě bolelo břicho. Zažila jsem starosti, radosti, lásky, zklamání i situace, při kterých bych si nejraději dala panáka už v deset dopoledne.

Takže ano, moje tvář má svoje stopy.

A některé jsou pěkně hluboké.

Jenže proč by to mělo být něco, za co se mám stydět?

Proč bych měla mít obličej dokonale hladký, když můj život rozhodně hladký nebyl?

Podívejte se někdy na fotografie žen na sociálních sítích. Některé mají tak dokonale vyhlazenou pleť, že by po nich mohla sklouznout i mokrá kostka mýdla.

Žádné póry.
Žádné vrásky.
Žádné stíny.
Někdy už ani nos pořádně nevypadá jako nos.

A pak přijde skutečný život, skutečné světlo a skutečné zrcadlo.
A nastává kulturní šok.

Já proti kosmetice ani estetickým úpravám nic nemám. Každá žena má právo rozhodovat o svém obličeji a těle. Když jí něco udělá radost a cítí se díky tomu lépe, proč ne?

Ale měla by to být její volba.
Ne povinnost, aby směla být považována za krásnou.

Já se také ráda nalíčím. Miluji pěknou rtěnku, voňavou kosmetiku, parfémy a všechny ty malé ženské radosti. Když mám náladu, udělám si ze svého koupelnového zrcadla malé kosmetické studio.

Ale nebudu se tvářit, že díky krému za několik tisíc zmizí všechno, co se mi za šestašedesát let vepsalo do tváře.

To by musel být spíš malíř pokojů než kosmetická značka.

Když má žena šediny, stárne. Když má muž šediny, je charismatický.

A teď se dostáváme k jedné z mých oblíbených společenských nespravedlností.

Muž zestárne, objeví se mu šediny, pár vrásek kolem očí, trochu prošedivělý vous a najednou je z něj charismatický elegán.

„Ten ale zraje!“
„Podívej, jak mu ty šediny sluší!“
„To je chlap s životními zkušenostmi!“

Žena zestárne, objeví se jí šediny, pár vrásek kolem očí a společnost jí začne nabízet omlazující kúry, lifting, krémy proti stárnutí a návody, jak si ubrat deset let.

Tak moment.

Proč muž zraje jako kvalitní víno, zatímco žena má pocit, že jí někdo právě nalepil cedulku „Spotřebujte před“?

Já bych také ráda zrála jako kvalitní italské prosecco.

A když už, tak pěkně vychlazené a ve společnosti někoho zajímavého.

Ale vážně.

Muž může být v sedmdesáti považovaný za přitažlivého, zkušeného a zajímavého.

Žena v sedmdesáti je často automaticky zařazená do kategorie „roztomilá babička“.

A přitom může být chytrá, vtipná, sexy, sebevědomá, zamilovaná, drzá a mít víc životní energie než kdejaká třicátnice.

Tak proč to pořád někoho překvapuje?

Nechci být mladší. Chci být zajímavá.

Jednou z největších ženských pastí je podle mě přesvědčení, že nejkrásnější období našeho života už bylo.

Že to nejlepší jsme měly ve dvaceti nebo třiceti.
Že potom už jenom pomalu ztrácíme.

Pevnost kůže. Štíhlý pas. Mladistvý vzhled. Pozornost mužů. Možnosti.

No to je tedy pěkně depresivní představa.

A hlavně vůbec nemusí být pravdivá.

Ano, ve dvaceti jsem měla jiné tělo.
Ale také jsem měla mnohem méně zkušeností.

Věřila jsem některým věcem, kterým bych se dneska od srdce zasmála. Trápila jsem se kvůli lidem, kteří si to nezasloužili. Řešila jsem názory okolí a občas se snažila být někým, kým jsem vlastně vůbec nebyla.

Dneska mám vrásky.
Ale také mám mnohem lepší přehled o tom, co chci.

Vím, co se mi líbí.

Vím, co mi vadí.

Vím, komu chci věnovat svůj čas.

A hlavně vím, že nemusím být pro každého.

To je mimochodem nádherná úleva.

Ve dvaceti jsem chtěla, aby mě měli rádi všichni.
Dneska mi úplně stačí, když mě mají rádi ti správní.

A ostatní?
Ti se s tím nějak vyrovnají.

A co chlapi? Ti snad přestali mít oči?

Teď trochu přitvrdíme, holky.

Protože kolem žen po šedesátce panuje ještě jeden úžasný mýtus. Že už nás nezajímá přitažlivost, flirtování a sex. Že se máme spokojit s tím, že jsme milé, hodné, zkušené a dobře pečeme.

Tak to tedy pardon.

Já proti pečení nic nemám.
Ale rozhodně bych nechtěla, aby moje ženská identita skončila u bábovky.

Jsem žena.
A žena se nepřestane cítit ženou jenom proto, že jí přibudou roky.

Pořád se ráda hezky obléknu. Pořád mě potěší kompliment. Pořád dokážu ocenit hezkého muže, příjemný pohled nebo trochu nevinného flirtování.

A nevidím jediný důvod, proč bych se za to měla omlouvat.

Naopak.

Myslím si, že právě s věkem můžeme být v některých věcech mnohem svobodnější.

Už nemusíme hrát hry.
Nemusíme předstírat nezájem, když nás někdo zajímá.
Nemusíme čekat tři dny, než odpovíme na zprávu, aby si náhodou nemyslel, že se nám líbí.

A když se nám někdo nelíbí?
Tak mu to také nemusíme složitě vysvětlovat.
Prostě ne.
A hotovo.

To je přece nádhera.

A jestli někdo považuje ženu po šedesátce, která si dovolí být přitažlivá a sebevědomá, za něco nepatřičného?

Tak má problém.
Ale já mu ho rozhodně řešit nebudu.

Někdy se sama sobě nelíbím. A víte co? To je taky v pořádku.

Nechci si tady hrát na nějakou dokonale sebevědomou bohyni, která se každé ráno probudí, podívá do zrcadla a nadšeně vykřikne:

„Bože, Ivo, ty jsi zase nádherná!“

Tak to opravdu nefunguje.

Někdy se probudím rozcuchaná, oteklá, bez nálady a mám pocit, že moje tvář přes noc zestárla o dalších pět let.

Někdy mi nesedí oblečení.
Někdy se mi nelíbí fotografie.
A někdy bych nejraději zavedla zákaz zrcadel do desáté hodiny ranní.

Jenže už jsem pochopila jednu důležitou věc.

Nemusím se sama sobě líbit každý den, abych se měla ráda.

To jsou dvě úplně odlišné věci.

Můžu mít špatný den.
Můžu být unavená.
Můžu mít pocit, že dneska opravdu nevypadám nejlépe.

Ale nemusím kvůli tomu zpochybňovat celou svoji hodnotu.

Protože nejsem jenom obličej.
Nejsem jenom postava.
Nejsem jenom datum narození.

Jsem součet všech svých zkušeností, rozhodnutí, chyb, úspěchů, vztahů, snů a příběhů.

A věřte mi, že některé ty příběhy by vydaly na pořádně pikantní román.

Možná ho jednou napíšu.
A některé kapitoly raději zamknu na HeroHero. 😏

Největší luxus po šedesátce? Přestat se omlouvat za to, že existuju.

Víte, co bych přála každé ženě?

Aby jednou přišla do období, kdy přestane neustále přemýšlet, jestli je dost.

Dost mladá.
Dost štíhlá.
Dost krásná.
Dost úspěšná.
Dost zajímavá.
Dost dobrá pro někoho jiného.

Protože my ženské máme zvláštní talent. Dokážeme se celý život snažit splnit očekávání ostatních, a když se nám to náhodou podaří, okamžitě se objeví někdo, kdo nám nastaví další laťku.

Zhubni.
Omlaď se.
Buď přirozená.
Ale ne moc přirozená.
Buď sexy.
Ale ne moc sexy.
Buď sebevědomá.
Ale hlavně ne drzá.
Buď vidět.
Ale nepřitahuj příliš pozornosti.

No nezbláznily bychom se z toho?

Já už tedy nehodlám hrát tuhle nekonečnou hru.

Nechci být mladší verzí sebe sama.
Nechci soutěžit s dvacetiletými ženami.
Nechci dokazovat, že ještě pořád někam patřím.

Já nikam nepatřím „ještě“. Já prostě patřím do života. Stejně jako každá jiná žena.

A hodlám si v něm udělat pořádně pohodlné místo.

Klidně v první řadě.
S červenými brýlemi.
S výraznou rtěnkou.
A s cappuccinem v ruce.

Takže až mi příště někdo řekne, že jsem zachovalá…

Možná se jenom usměju.
Možná poděkuju, protože vím, že to myslel dobře.

Ale možná také odpovím:

„Zachovalá? Miláčku, já nejsem konzerva. Já jsem originál!“

A pak se budu smát.

Protože život je opravdu příliš krátký na to, abychom se nechaly zařadit do nějaké věkové kolonky a poslušně čekaly, co nám společnost ještě dovolí.

Mně je šestašedesát.
Mám svoje vrásky.
Mám svoje ženské tvary.
Mám svoje zkušenosti, svoje názory, svoje slabosti i svoje malé radosti.
A mám také pořádnou chuť žít.

Ne jenom vzpomínat na to, jaké to kdysi bylo.
Ne jenom přežívat mezi povinnostmi.
Ne jenom se dívat, jak si život užívají ostatní.

Chci být jeho součástí. Naplno. Bez omluv. Bez věkových výmluv. A pokud možno s pořádnou dávkou humoru.

Protože víte, co je podle mě na ženě opravdu přitažlivé?

Ne dokonale hladká pleť.
Ne číslo na váze.
Ne datum narození.

Ale ten zvláštní okamžik, kdy vejde do místnosti žena, která ví, kdo je, co chce a že už nemusí nikomu nic dokazovat.

Taková žena má totiž něco, co žádný omlazující krém na světě nedokáže vyrobit.

Jiskru.

A tu já si rozhodně nenechám vzít.
Ani věkem.
Ani vráskami.
Ani nějakým chytrákem, který mi bude vysvětlovat, jak bych se měla v šestašedesáti chovat.

☕ Mezi námi holkami… teď opravdu bez filtru!

Tak schválně, moje drahé.

Už vám někdo řekl, že jste „na svůj věk zachovalá“?

A co jste na to odpověděly?

Potěšilo vás to, nebo jste také měly chuť zeptat se, jestli vás dotyčný právě hodnotí jako ojetý automobil?

Napište mi do komentářů, jaké nejpodivnější komplimenty jste kdy dostaly. Protože mám takový pocit, že bychom z toho společně mohly sestavit pěkně zábavnou sbírku.

A jestli znáte ženu, která si pořád myslí, že její nejlepší roky už skončily, pošlete jí tenhle článek.

Třeba jí připomene, že krásná, zajímavá a přitažlivá může být v každém věku.

A že nemusí vypadat mladší, aby byla skvělá.

Protože my nejsme zachovalé. My jsme originály. A některé originály jsou s přibývajícími roky zatraceně zajímavější!