💋 Moje tělo není dokonalé. Ale pořád je moje. A pořád je ženské!

Holky, já vám něco řeknu. Dneska jsem se postavila před zrcadlo. Takové to velké, nekompromisní, od hlavy až k patě. Žádný lichotivý úhel, žádné milosrdné přítmí, žádný instagramový filtr, který vám během tří vteřin vyžehlí obličej, zmenší zadek a ještě přidá řasy jako mrkací panence.

Prostě já. V celé své kráse. A taky v celé své realitě.

Bílá košile, džíny, červené brýle. Chvíli jsem se prohlížela zepředu, potom z boku. Trochu jsem si popotáhla košili, zkontrolovala břicho, položila ruku na bok a udělala ten pohyb, který zná snad každá ženská na světě. Zatáhla jsem břicho.

No samozřejmě!

Jako by těch pár vteřin mělo nějak zásadně změnit situaci.

Pak jsem ho zase povolila, protože člověk se přece potřebuje také nadechnout.

A najednou mě napadlo něco, co mě docela rozesmálo.

Je mi šestašedesát. Moje tělo se mnou přežilo celý život. A já se před ním pořád občas tvářím, jako bych ho právě přistihla při nějakém trestném činu.

Tak moment, milá Ivo. Kdo je tady vlastně obžalovaný?

Moje břicho? Moje boky? Nebo ten nesmyslný ideál, podle kterého by žena měla v každém věku vypadat jako dvacetiletá modelka, která se živí salátem a dobrou náladou?

Protože jestli je někdo vinen, moje břicho to rozhodně není.

To si jenom celý život poctivě dělalo svoji práci.

A občas se mnou bylo i na výborné italské večeři.

Gravitace je mrcha. A vůbec se neptá na občanku.

Vzpomínáte si, holky, na dobu, kdy jsme si mohly obléct skoro cokoli, otočit se před zrcadlem a všechno nějak drželo tam, kde mělo?

Já taky.

A pak přišla léta, zkušenosti, radosti, starosti, hormony, pár dobrých večeří a gravitace.

Hlavně ta gravitace!

Ta totiž pracuje neúnavně, sedm dní v týdnu, bez dovolené a bez sebemenšího respektu k ženské důstojnosti.

Prsa, která kdysi sebevědomě hleděla do budoucnosti, se dneska občas zajímají spíš o to, co se děje o patro níž. Bříško si vytvořilo vlastní názor na život a boky se rozhodly, že trochu prostoru navíc jim rozhodně neuškodí.

A kůže?

Ta má svoje vlastní plány.

Někde se povolí, někde vytvoří záhyb a jinde vám připomene, že elastin není doživotní členství v klubu.

A víte, co je na tom nejdrzejší?

Že se to všechno děje, aniž by se nás kdokoli zeptal, jestli s tím souhlasíme.

Já bych například měla několik připomínek.

Ale reklamační oddělení lidského těla je zřejmě trvale uzavřené.

Velikost 48 není diagnóza. A cedulka v kalhotách není rozsudek.

Mám plnější postavu. Mám boky, prsa, břicho a ženské tvary, které se rozhodně nedají přehlédnout.

A nehodlám tvrdit, že jsem se s každým centimetrem svého těla narodila v dokonalém smíru.

To bych vám lhala.

Jsou dny, kdy si obléknu džíny, podívám se do zrcadla a řeknu si: „No, holka, dneska by to chtělo trochu lepší úhel.“

A jsou dny, kdy si vezmu bílou košili, rozepnu dva knoflíčky, přidám rtěnku, červené brýle, trochu parfému a mám chuť vyrazit dobýt svět.

Nebo alespoň nějakého zajímavého Itala v kavárně.

Čistě společensky, samozřejmě. 😏

Ale víte, co mě opravdu štve?

Že jsme si my ženy nechaly tak dlouho namlouvat, že číslo na cedulce určuje naši hodnotu.

Velikost 38? Výborně, gratulujeme.

Velikost 42? Ještě se to dá.

Velikost 48? Aha, tak to bychom měly začít s omluvou.

Za co, prosím vás?

Za to, že máme tělo?

Za to, že jsme ženské?

Za to, že nezabíráme v prostoru přesně tolik místa, kolik by si někdo představoval?

Já se za svoji velikost omlouvat nebudu. Nejsem špatně zabalený výrobek, který neprošel výstupní kontrolou.

Jsem ženská. A moje tělo není reklamace.

Když se svlékneš, nezmizí ti jenom oblečení. Zmizí i všechny výmluvy.

V oblečení jsme většinou docela hrdinky.

Víme, co nám sluší, co zakrýt, co zvýraznit, jak postavit nohu, aby vypadala delší, a jak se natočit na fotografii, aby nám nevznikla druhá brada.

A pak přijde chvíle, kdy se svlékneme.

A najednou je všechno vidět.

Bříško, které jsme schovávaly pod volnější košilí. Boky, které se nám v určitých kalhotách zdají příliš široké. Kůže, která už není napnutá jako ve dvaceti. Strie, jizvičky, celulitida a všechny ty drobné důkazy, že jsme nežily ve vitríně.

A co uděláme?

Začneme se kontrolovat.

Zatáhneme břicho. Narovnáme záda. Překřížíme nohy. Přemýšlíme, jestli je lepší stát čelem, bokem, nebo rovnou zhasnout.

Holky, není to trochu absurdní?

Celý život toužíme po tom, aby nás někdo miloval takové, jaké jsme, a pak se samy před sebou chováme, jako bychom měly co skrývat.

A pozor, teď přijde jedna věc, kterou si myslím naprosto vážně.

Ženskost nekončí tam, kde začíná faldík.

Ani u povoleného bříška.

Ani u větších stehen.

Ani u prsou, která už nepotřebují dokazovat, že znají směr vzhůru.

Ženskost totiž není velikost oblečení ani dokonalá silueta.

Je to způsob, jakým se smějeme, jakým se pohybujeme, jak se díváme, jak voníme, jak se dotýkáme života.

A někdy také to, jak dokážeme jediným pohledem přes brýle přivést chlapa do rozpaků.

Na to žádná velikostní tabulka neexistuje.

„Na svůj věk vypadáte dobře.“ Děkuji. A teď mi vysvětlete tu první část.

Tohle je další moje oblíbená disciplína.

Komplimenty s věkovou doložkou.

„Vy na svůj věk vypadáte opravdu dobře!“

Aha.

Takže kdyby mi bylo o dvacet let méně, už by to taková sláva nebyla?

Nebo mám být vděčná, že ještě nevypadám jako exponát z archeologického muzea?

Já vím, většinou to lidé myslí dobře.

Ale proč prostě neříct: „Sluší vám to“?

Tečka.

Bez věku.

Bez vysvětlivek.

Bez překvapení, že žena po šedesátce může mít upravené vlasy, hezké oblečení, výraznou rtěnku a pořád ještě jiskru v očích.

Protože já vám něco prozradím.

My po šedesátce jsme se nepřestaly dívat do zrcadla.

Nepřestaly jsme chtít být krásné.

Nepřestaly jsme se chtít líbit.

A některé z nás se dokonce nepřestaly zajímat o muže.

Já vím. Šokující informace.

Snad to společnost nějak rozdýchá.

A co sex? Ten se snad také měří krejčovským metrem?

Teď se možná některé z vás pousmějí.

Ale já tuhle otázku položím naprosto otevřeně.

Kdo vlastně rozhodl, že žena s větším břichem, povolenou kůží nebo několika kily navíc nemůže být sexy?

Kdo nám namluvil, že abychom byly žádoucí, musíme nejdřív zhubnout, vyhladit vrásky, zpevnit zadek a nejlépe se celé přepracovat podle katalogu plastické chirurgie?

Já tedy nevím, ale mně připadá mnohem přitažlivější žena, která se umí uvolnit, smát, flirtovat a užívat si blízkost, než žena, která celý večer přemýšlí, jestli jí někde nevykukuje faldík.

A teď si představte tu situaci.

Romantický večer. Tlumené světlo. Hezký muž. Příjemná hudba. Vzduchem se nese vůně parfému.

A vy místo toho, abyste si užívala přítomný okamžik, řešíte, jestli si máte lehnout na levý bok, protože na pravém vám břicho připadá o dva centimetry větší.

No není to škoda?

Vážně chceme strávit zbytek života tím, že budeme samy sobě kazit krásné chvíle?

Já tedy rozhodně ne.

Moje tělo nemusí být dokonalé, aby mohlo být milované, obdivované nebo žádoucí.

A nemusí být dokonalé ani proto, abych si já sama připadala jako ženská.

Mimochodem, muž, který by potřeboval, abych před ním zatahovala břicho celou noc, by si měl raději pořídit nafukovací figurínu.

Ta mu alespoň nebude odporovat.

Milovat svoje tělo neznamená každý den nadšeně obdivovat každý faldík.

A teď trochu vážněji.

Protože nechci, aby tenhle článek vyzněl jako další z těch dokonale pozitivních návodů, které nám přikazují, že se musíme každé ráno postavit před zrcadlo a nadšeně vykřikovat, jak milujeme každou svoji vrásku.

Prosím vás.

Někdy mám ráda svoje tělo.

Někdy mě štve.

Někdy se mi líbí moje nohy, jindy mám pocit, že bych nejraději vyměnila celou spodní polovinu za novější model.

A někdy prostě nemám náladu řešit vůbec nic.

To je přece normální.

Nemusíme se každý den cítit jako bohyně.

Nemusíme předstírat, že nám všechny změny těla připadají nádherné.

A nemusíme se ani vzdát přání zhubnout, zlepšit kondici nebo se o sebe víc starat.

Já sama dobře vím, že tělo není jenom otázka vzhledu. Je to také zdraví, pohyb, síla a možnost dělat věci, které máme rády. A když nás něco bolí nebo omezuje, žádné motivační heslo to samo nespraví.

Jenže mezi péčí o svoje tělo a neustálým trestáním vlastního vzhledu je obrovský rozdíl.

Můžu chtít být zdravější a zároveň se mít ráda dnes.

Můžu chtít něco změnit a přitom se za sebe nestydět.

Můžu mít velikost 48 a koupit si krásné šaty, místo abych čekala na imaginární den, kdy budu mít velikost 40.

Protože život nezačíná až po zhubnutí. Život běží právě teď.

A já ho nehodlám celý prosedět v čekárně na lepší postavu.

Moje tělo je kronika. A některé kapitoly byly zatraceně divoké.

Když se na sebe dnes podívám, nevidím jenom břicho, boky nebo povolenou kůži.

Vidím také všechny ty roky, které mám za sebou.

Vidím ženu, která se uměla smát, milovat, zamilovat, udělat chybu, začít znovu a občas se pěkně spálit.

Vidím ženu, která zažila krásné věci, ale také období, kdy život rozhodně nepřipomínal romantickou komedii.

A přesto je pořád tady.

Pořád má svoje sny.

Pořád má chuť se hezky obléct, navonět, vyrazit mezi lidi, dát si výbornou kávu a občas udělat něco, nad čím by okolí jenom nevěřícně kroutilo hlavou.

Tak proč bych měla svoje tělo nenávidět jenom proto, že na něm život zanechal stopy?

Vždyť by to bylo podobné, jako kdybychom se zlobily na oblíbenou knihu, že má po letech ohnuté rohy.

Právě proto, že jsme ji tolikrát otevřely, má pro nás hodnotu.

A moje tělo?

To už má za sebou pěkně tlustý román.

Místy komedii.

Místy drama.

Občas erotický příběh.

A pár kapitol bych raději nechala pod zámkem.

Ale rozhodně ještě nepíšu poslední stránku.

Zrcadlo není soudce. A já už nejsem obžalovaná.

Takže jsem tam stála.

Před tím velkým zrcadlem.

V bílé košili, džínách, s červenými brýlemi a se všemi těmi ženskými tvary, které ke mně dnes patří.

Znovu jsem se podívala na svoje boky.

Na bříško.

Na postavu, která není podle žádných módních tabulek dokonalá.

A pak jsem udělala něco úplně obyčejného.

Přestala jsem se kontrolovat.

Narovnala jsem se, upravila si košili, usmála se a řekla si:

„No tak, holka. Vypadáš jako ženská, která už něco zažila. A pořád má co nabídnout.“

Protože to je pravda.

Nejsem dvacetiletá modelka.

Nemám ploché břicho.

Nemám tělo bez vrásek, záhybů a nedokonalostí.

Ale mám svoje tělo. Svoje ženské tvary. Svoje zkušenosti. Svoji osobnost. A hlavně pořád ještě chuť žít.

A to mi připadá mnohem důležitější než pár centimetrů v pase.

Takže, milé moje, jestli dneska stojíte před zrcadlem a zase hledáte něco, co je na vás špatně, zkuste jednu malou změnu.

Nehledejte, co všechno byste měly schovat.

Podívejte se, co všechno už jste zvládly.

A pak si oblékněte něco krásného.

Klidně ty džíny, které vám sedí právě teď. Klidně šaty, ve kterých jsou vidět boky. Klidně halenku s výstřihem, pokud se vám líbí.

Namalujte si pusu.

Navoňte se.

A vyrazte do života.

Protože věřte mi, svět se nezastaví kvůli vašemu bříšku.

A jestli se někdo bude pohoršovat nad tím, že žena po šedesátce s plnější postavou má odvahu být vidět?

Tak ať se pohoršuje.

Aspoň bude mít o čem přemýšlet.

Já už totiž nemám v plánu zmenšovat sama sebe jenom proto, aby se někdo jiný cítil pohodlněji.

A mimochodem, kdyby se mi jednou podařilo zhubnout pár kilo, budu ráda.

Ale do té doby?

Do té doby budu žít, smát se, flirtovat, nosit svoje červené brýle a užívat si všechno, co mi život ještě nabídne.

Protože moje ženskost není podmíněná číslem na váze.

A moje sebevědomí rozhodně nehodlám odkládat do skříně vedle džínů, do kterých se možná jednou vejdu.

☕ Mezi námi holkami… teď bez filtru!

Tak schválně, moje milé.

Kolikrát jste si v životě řekly: „Až zhubnu, tak si konečně…“?

Až zhubnu, koupím si krásné šaty. Až zhubnu, pojedu k moři. Až zhubnu, nechám se vyfotit. Až zhubnu, začnu zase randit.

A co když bychom to tentokrát otočily?

Co kdybychom si dovolily být šťastné už teď? I s bříškem, boky, vráskami a vším, co k nám patří?

Napište mi do komentářů, co jste si kvůli své postavě někdy odpíraly. A hlavně, co už si odpírat nechcete.

Možná zjistíme, že nás je mnohem víc, než si myslíme.

A pokud znáte ženu, která se pořád schovává, protože si připadá příliš silná, stará nebo nedokonalá, pošlete jí tenhle článek.

Třeba jí připomene něco, na co už dávno zapomněla.

Že krásná ženská nemusí být dokonalá. Musí být hlavně sama sebou.