✈️ Letenka jako terapie

Existují období, kdy má člověk pocit, že by potřeboval změnit život. Novou práci, nový účes, nový začátek, možná nového chlapa a v krajním případě úplně novou identitu někde v Toskánsku.

Já už jsem se naučila nezačínat tak dramaticky.

Nejdřív se podívám na letenky. 😄

Protože někdy nepotřebujeme převrátit celý život vzhůru nohama. Někdy potřebujeme jen na pár dní změnit kulisy.

A pokud se ty kulisy jmenují Itálie, mají malé stolky před kavárnou, espresso za barem, krásné chlapy na skútrech a výlohy, před kterými si žena velmi rychle vzpomene, že vlastně vůbec nic nepotřebuje… kromě těch bot, kabelky a možná ještě těch šatů… jsem pro.

Někdo si při psychické únavě pustí meditační aplikaci. Někdo začne cvičit jógu. Někdo si koupí knihu o osobním rozvoji.

Já otevřu vyhledávač letenek.

Každý máme svoji cestu k vnitřnímu klidu. 😂

A ano, vím, že cestování nevyřeší problémy. Po návratu budou některé velmi disciplinovaně čekat přesně tam, kde jsme je nechali. Účty se během pobytu v Miláně samy nezaplatí, nevyřízené věci se zázračně nevyřídí a lednice se během naší nepřítomnosti nenaplní prosciuttem, proseccem a parmazánem.

Bohužel.

Ale cestování dokáže něco jiného. Udělá mezi vámi a vaším běžným životem trochu místa.

Najednou neřešíte, co všechno musíte. Řešíte, odkud jede metro, jestli si dáte cappuccino tady nebo o dvě ulice dál a proč jste si proboha vzala troje boty, když vás už po prvním dni bolí nohy tak, že byste nejraději chodila po Miláně v hotelových pantoflích.

A světe div se – hlava se přepne.

Možná právě proto mě cestování tolik baví. Člověk odjede pořád jako ten samý člověk, ale na chvíli se na sebe může podívat z jiného místa. Doslova i obrazně.

Doma jsem Iva, která má práci, povinnosti, telefon, zprávy, termíny, nápady, další nápady a pak ještě nápady k těm předchozím nápadům.

V Itálii jsem Iva, která sedí u kávy a sleduje lidi.

Dobře. A občas Italy.

Jsem přece fotograficky založená žena a musím si všímat okolí. 😂

V Itálii mě navíc vždycky fascinuje jedna věc. Lidé tam vypadají, jako kdyby měli na život trochu víc času. Možná ho nemají. Možná mají úplně stejné starosti jako my. Ale umějí si mezi ně nacpat espresso, rozhovor, dobré jídlo a trochu obyčejného života.

A to se mi líbí.

U nás mám někdy pocit, že radost musí mít důvod.

„Co slavíš?“
Nic.

„Tak proč sedíš ve dvě odpoledne na kávě?“

Protože jsou dvě odpoledne a mám chuť na kávu. Nestačí?

Ital by podle mě té otázce ani nerozuměl. 😄

A potom je tu ten zvláštní efekt, který se mnou Itálie dělá pokaždé. Najednou mi přestane vadit spousta věcí, které doma řeším.

Moje postava je pořád stejná. Vrásky neprojdou na letišti bezpečnostní kontrolou a nezůstanou v Praze. Kolena se mnou cestují bez příplatku a bohužel mají zpáteční letenku.

Přesto se tam cítím jinak.

Možná proto, že když kolem sebe vidíte ženy všech věkových kategorií, které nosí barvy, velké brýle, rtěnku, šaty, výrazné šperky a sebevědomí, začnete si říkat:

Proč se vlastně doma tolik hlídáme?

Jestli máme správnou postavu. Správný věk. Správné oblečení. Jestli nejsme moc nápadné, moc hlasité, moc barevné, moc staré na něco, co se nám líbí.

V Itálii mám chuť říct:

Prosím vás, dejte mi espresso, parfém a červenou rtěnku. Zbytek vyřešíme později.

A možná právě proto pro mě letenka někdy funguje jako malá terapie. Ne proto, že bych před něčím utíkala.

Ale protože si připomenu, ke komu se chci vrátit. K sobě.

K té ženské, která je zvědavá. Která chce ještě něco vidět. Ochutnat. Vyfotit. Zažít. Která dokáže zabloudit do úplně jiné ulice a místo nervového zhroucení zjistit, že tam mají nádherný second hand.

Mimochodem, právě proto podle mě některé nejlepší věci v životě vznikají omylem.

Včetně nákupů. 😂

Samozřejmě ani cestování se neobejde bez reality. Instagram vám ukáže ženu s malým kufříkem, která elegantně kráčí letištěm v béžovém kostýmku a drží kelímek kávy.

Já balím stylem:

„Tohle určitě potřebuju.“
„Tohle možná potřebuju.“
„A co kdyby byla zima?“
„A co kdyby bylo teplo?“
„A co kdybych šla někam večer?“

A najednou mám na dva dny zavazadlo, se kterým by se dala zahájit půlroční expedice do Jižní Ameriky.

Potom samozřejmě polovinu věcí nepoužiju a celou dobu chodím v jednom oblíbeném outfitu.

Ale kdyby něco, byla jsem připravená. 😂

A letiště? To je samostatná kapitola.

Vždycky se tam snažím působit jako zkušená světoběžnice. Žena, kterou absolutně nic nepřekvapí.

Uvnitř ale kontroluju asi poosmé:
Telefon?
Ano.
Doklady?
Ano.
Palubní vstupenka?
Ano.
Brýle?
Na hlavě.

Takže dobrý.

Můžeme letět. 😄

A pak přijde ten okamžik, který miluju. Sedíte v letadle, telefon už nemá co řešit, město pod vámi se zmenšuje a na pár dní je všechno trochu dál.

V tu chvíli se mi v hlavě vždycky něco uvolní.

Nemusím nic zásadního vyřešit. Nemusím se stát lepší verzí sebe sama. Nemusím si slíbit, že od pondělí začnu úplně nový život.

Stačí, že jedu žít ten současný někam jinam.

Možná je to celé mnohem jednodušší, než nám tvrdí všechny ty motivační knihy.

Nemusíme každé ráno vstávat v pět, meditovat při východu slunce, vypít vodu s citronem, napsat deset věcí, za které jsme vděčné, a do sedmi hodin změnit svůj život.

Někdy úplně stačí sednout si v Itálii před kavárnu, objednat si espresso, chvíli koukat kolem sebe a uvědomit si:

Sakra. Já jsem vlastně pořád tady. Pořád mě něco baví. Pořád se mám na co těšit.

A to je možná jedna z nejlepších terapií, které znám.

Samozřejmě neříkám, že když máte skutečný problém, máte místo odborné pomoci koupit Ryanair do Bergama. To bych nerada způsobila, že budou čekárny terapeutů prázdné a letiště plná žen s kufrem a nevyřešeným dětstvím. 😂

Ale pokud je člověk jen unavený z rutiny, ze stále stejných ulic, stejných povinností a stejného „musím“, změna prostředí někdy dokáže udělat s hlavou neuvěřitelné věci.

A nemusí to být ani cesta na druhý konec světa.

Já mám prostě slabost pro Itálii.

Někdo má les.
Někdo hory.

Já mám espresso, uličky, módu, vůně, foťák a ten krásný italský chaos, ve kterém se kupodivu cítím nějak víc naživu.

A čím jsem starší, tím víc si uvědomuju ještě jednu věc.

Nechci celý život odkládat zážitky na „jednou“.

Jednou, až bude víc času.
Jednou, až budu mít lepší kondici.
Jednou, až zhubnu.
Jednou, až se někdo přidá.
Jednou, až…

Kolik těch „jednou“ člověk vlastně dostane?

Nevím.

A právě proto, když můžu jet, jedu.

Fotím. Chodím. Sedím v kavárnách. Objevuju. Směju se. Ochutnávám. Občas zabloudím. Občas koupím něco, co jsem absolutně nepotřebovala, ale co mi dodnes dělá radost.

A vracím se domů možná se stejnými vráskami, stejnými povinnostmi a stejným životem.

Jen trochu jiná já.

Takže ano. Motivační citáty jsou hezké.

„Žij každý den, jako by byl poslední.“
„Vystup ze své komfortní zóny.“
„Následuj své sny.“

Moc pěkné.

Ale já mám jeden vlastní:

Když už ti život leze na nervy, nejdřív se podívej, kolik stojí letenka do Itálie. 😂🇮🇹✈️

Protože některé věci se nedají vyřešit citátem na béžovém pozadí.

Někdy potřebují ....espresso, nové ulice, trochu slunce a příruční zavazadlo.