Když už na nic nemám věk

Nevím přesně, kdy se to stane. Jestli vám jednoho rána spolu s první šedinou dorazí doporučený dopis, nebo jestli se někde po padesátce automaticky aktivuje tajný ženský předpis.

Vážená paní, dovolujeme si vás upozornit, že od dnešního dne jste na některé věci již příliš stará.

Přílohou naleznete seznam.

Krátké sukně – zvážit. Výrazné barvy – opatrně. Flirtování – raději vůbec. Nová kariéra – prosím vás, teď už? Tetování – proboha! Cestování s kamarádkou – pokud možno lázně. Začít podnikat – riskantní. Zamilovat se – poněkud nedůstojné. Udělat něco úplně praštěného jen proto, že máte chuť – ZAKÁZÁNO.

A někde úplně dole malým písmem:
Doporučujeme béžovou halenku, pohodlnou obuv a postupnou přípravu na důstojné stáří.

No tak určitě. 😂

Já nevím, kdo tahle pravidla vymyslel, ale mám podezření, že to byl někdo, kdo mě osobně neznal.

Protože čím jsem starší, tím méně chápu, proč bych měla být nenápadnější. Když už jsem se konečně dopracovala do věku, kdy docela dobře vím, kdo jsem, mám se pro změnu začít schovávat?

To jsme se tedy minuli.

Když nám bylo dvacet, řešily jsme, jestli jsme dost hezké. Ve třiceti, jestli jsme dost úspěšné. Ve čtyřiceti jsme zvládaly práci, rodinu, děti, domácnost a často ještě muže, který nedokázal najít máslo v lednici, přestože tam bydlelo už osm let na stejném místě. V padesáti jsme možná začaly zjišťovat, že jsme při péči o všechny ostatní někde cestou zapomněly samy sebe.

A pak konečně přijde chvíle, kdy si člověk řekne:

Tak dost. Teď bych si taky trochu užila vlastní život.

A společnost na to:
„Výborně. Jen pozor, už na to nemáte věk.“

To je skoro geniální systém. 😂

Celý život čekáte, až budete mít zkušenosti, trochu sebevědomí, vlastní názor a odvahu říct NE, aniž byste k tomu napsala třístránkové vysvětlení. A když se k tomu konečně dopracujete, někdo vám oznámí, že teď už byste měla být hlavně rozumná.

Já už byla rozumná dost dlouho.

Teď bych si dala trochu života.

A vůbec nejde jen o oblečení. I když právě na něm je ta absurdita krásně vidět. Existuje snad někde komise, která každé ráno zasedá a rozhoduje, jestli může šedesátiletá ženská ještě nosit růžovou?

„Kolegyně, máme tady Ivu. Výrazné brýle, růžová rtěnka, barevné šaty.“
„Kolik jí je?“
„Šestašedesát.“
Ticho.
„To už je na hraně. Navrhuji béžovou.“
Zamítnuto. Další bod programu. 😂

Já mám barvy ráda. Mám ráda módu. Parfémy. Velké brýle. Věci, které mě baví. A opravdu se nehodlám každé ráno oblékat podle toho, aby kolemjdoucí mohli spokojeně konstatovat:

„Ano, tato žena je oblečena přiměřeně svému datu narození.“

To bych se mohla rovnou převléknout za občanský průkaz.

A pak je tu tělo. To je kapitola sama pro sebe.

Ve dvaceti jsme měly tělo, které bychom dnes braly všemi deseti, a stejně jsme na něm dokázaly najít sedmnáct závad. Zadek moc velký. Prsa moc malá. Břicho není úplně rovné. Stehna se dotýkají.

Dneska se podívám na staré fotky a nejradši bych té mladé Ivě vlezla do fotografie a řekla:

„Holka, okamžitě si vezmi bikiny a přestaň blbnout!“

Protože tělo se mění. Samozřejmě že se mění. Já se taky měním.

Moje kolena například dnes disponují vlastním meteorologickým systémem a občas vědí o změně počasí dřív než Český hydrometeorologický ústav. 😂

Ale víte co?

Pořád je to moje tělo.

Odneslo mě životem až sem. Něco vydrželo, něco bolelo, něco už nefunguje tak ochotně jako před třiceti lety a některé jeho části evidentně podlehly gravitaci s mnohem větším nadšením, než bych považovala za nutné.

Ale pořád v něm žiju.

Tak proč bych měla čekat, až bude zase „správné“, abych si mohla vzít hezké šaty, nechat se vyfotit, jet na dovolenou nebo se cítit jako ženská?

Spoiler: dvacet mi už znovu nebude.

A díkybohu.

Ve dvaceti jsem možná měla pevnější zadek, ale rozhodně jsem neměla dnešní hlavu.

A kdybych si měla vybrat?

Nechte mi hlavu. Zadek nějak oblékneme. 😂

Největší nesmysl ale začíná ve chvíli, kdy věkové limity přeneseme z oblečení na život.

„V tomhle věku už měnit práci?“
Proč ne?

„Začít něco nového?“
Proč ne?

„Jet sama nebo s kamarádkou do Itálie?“
Proč ne?

„Začít fotografovat?“
Proč ne?

„Rozjet vlastní web?“
Proč ne?

„Dát si výraznou rtěnku?“
Prosím vás, tam už vůbec nechápu, proč o tom vedeme poradu. Podejte mi ji. 💄😂

Často se tváříme, jako kdyby život byl vlak s přesným jízdním řádem. Ve dvaceti nástup. Ve třiceti rodina. Ve čtyřiceti kariéra. V padesáti stabilizace. V šedesáti začít pomalu vystupovat a hlavně nezdržovat ostatní cestující.

Jenže můj vlak zřejmě jede podle italského jízdního řádu.
Nikdo přesně neví, kdy přijede, občas změní nástupiště, ale nakonec někam dojede a cestou je aspoň zábava. 🇮🇹😂

Já mám navíc jednu teorii.

Člověk není starý ve chvíli, kdy má vrásky. Ani když ho bolí záda. Ani když si musí dát telefon dál od očí, aby přečetl zprávu.

Člověk začíná stárnout ve chvíli, kdy si přestane říkat: „Tohle bych chtěla zkusit.“

Dokud vás něco zajímá, dokud se na něco těšíte, dokud chcete někam jet, něco vidět, naučit se, vyfotit, ochutnat, vytvořit, někoho poznat nebo se třeba jen obléct úplně jinak než včera, pořád je před vámi kus života.

A já jsem pořád zvědavá.

Možná až nepříjemně. 😄

Chci cestovat. Chci fotit. Chci psát. Chci tvořit svoje projekty. Chci sedět v italské kavárně a pozorovat svět. Chci najít parfém, který bude vonět tak, že se za mnou někdo otočí. Chci se smát tak nahlas, že se u vedlejšího stolku podívají.

A ano, klidně chci i flirtovat.

Co se stane?

Přijede mravnostní policie seniorů?

„Paní Ivo, máme hlášení, že jste se v 66 letech usmála na muže.“
„Ano.“
„A on se usmál zpátky.“
„No vidíte. A všichni jsme přežili.“ 😂

Tohle je totiž další zvláštní věc. Jako kdyby ženskost měla datum spotřeby.
Ve dvaceti jste sexy.
Ve třiceti ženská.
Ve čtyřiceti zralá.
V padesáti elegantní.
A potom už byste měla být zřejmě hlavně hodná paní.

Já proti hodným paním vůbec nic nemám.

Jen jí zatím nehodlám být na plný úvazek.

Chci být ženská. Se vším všudy.

Se smíchem, názorem, parfémem, chutí, emocemi, chybami, vráskami, pár kily navíc, červenými brýlemi a občas naprosto nerozumným nápadem.

Protože víte, co mi připadá mnohem děsivější než stárnutí?
Jednou se otočit zpátky a zjistit, že jsem posledních dvacet let strávila tím, že jsem se snažila chovat přiměřeně svému věku.

To by mě naštvalo.
A já bych nerada byla naštvaná i posmrtně. To už by se mnou opravdu nebylo k vydržení. 😂

Samozřejmě že věk něco mění. Nejsem zastánce těch sladkých řečí, že věk je jen číslo.

Není. Je to číslo, po kterém někdy potřebujete pohodlnější boty, kvalitnější matraci a den po velké akci už nemáte kocovinu do snídaně, ale přibližně do čtvrtka.

To je realita.

Ale věk není příkaz.

Neříká nám, co smíme milovat. Jaké barvy můžeme nosit. Jestli můžeme začít znovu. Jestli máme právo být vidět. Jestli se ještě můžeme zamilovat. Jestli máme cestovat. Jestli můžeme změnit názor, práci, účes nebo celý život.

A už vůbec nám neříká, kdy máme přestat být samy sebou.

Takže až mi příště někdo řekne:

„Ivo, na to už nemáš věk.“

Možná se zamyslím.
Podívám se do občanky.
Podívám se na něj.
A řeknu:

„Máš pravdu. Už opravdu nemám věk na to, abych se pořád řídila tím, co si myslí ostatní.“

Na to už jsem skutečně stará.

Na cestování ne.
Na fotografování ne.
Na nové projekty ne.
Na módu ne.
Na výrazný parfém rozhodně ne.
Na smích ne.
Na lásku ne.
Na bláznivé nápady ne.

A na život?

Na ten mám přesně ten věk, který mám dnes.

Protože žádný mladší dnešek už nedostanu.

Takže jestli čekáte na povolení vzít si ty šaty, koupit letenku, začít něco nového, nechat se vyfotit, napsat tomu člověku, přihlásit se na kurz nebo prostě udělat něco, co vám už dlouho vrtá hlavou, ode mě ho máte.

A jestli vám někdo bude tvrdit, že už se to ve vašem věku nehodí?
Usmějte se.
Narovnejte se.
Dejte si rtěnku.
Pořádný parfém.
A běžte.
On to nějak přežije. 😂💋

Já totiž nehodlám svůj život dokončit jako perfektně zachovalý exemplář.
Radši bych ho jednou odevzdala trochu pomačkaný, s kufrem plným zážitků, foťákem plným fotek, pár šrámy, spoustou smíchu a se slovy:

„No… byla to jízda.“

A do té doby?
Ještě toho mám dost v plánu.
Protože jsem Iva.
A jestli jsem už na něco opravdu stará, tak jedině na čekání, až mi někdo dovolí žít po svém.