💋 Kamarádka ti řekne pravdu. I když máš rtěnku na zubech a chlapa na zabití.

Existují v životě ženy tři věci, které by se neměly nikdy podceňovat. Dobře padnoucí podprsenka, kvalitní rtěnka a kamarádka, která se nebojí říct vám do očí, že v těch šatech vypadáte jako přezrálý lilek.

A věřte mi, že právě ta třetí je nejvzácnější.

Protože zatímco podprsenku si můžete koupit novou a rtěnku vyměnit za jiný odstín, opravdovou kamarádku si neobjednáte na internetu. Ani s dopravou zdarma.

Taková se totiž nevyrábí sériově. Ta se rodí z let společného smíchu, průšvihů, zklamání, tajemství, občasných hádek a situací, při kterých jste obě přísahaly, že o tomhle se nikdy nikdo nedozví.

A samozřejmě se to dozvěděla minimálně jedna další kamarádka.

Ale ta to také nikomu neřekne.

Takže je všechno v pořádku.

Když ti kamarádka řekne, že vypadáš příšerně, a ty jí za to ještě poděkuješ

Znáte ten okamžik, kdy se chystáte na nějakou velkou událost? Před zrcadlem stojíte už čtyřicet minut, vyzkoušely jste šest outfitů, třikrát změnily náušnice a nakonec si obléknete něco, o čem jste přesvědčené, že v tom budete vypadat jako italská filmová hvězda.

Vyfotíte se a pošlete fotografii kamarádce.

„Tak co?“

Odpověď přijde téměř okamžitě.

„Ty boty ano. Náušnice taky. Ale ty šaty okamžitě sundej.“

A vy víte, že má pravdu.

Samozřejmě vás to na prvních pět vteřin urazí. Protože jste se právě zamilovaly do šatů, ve kterých podle vlastního názoru vypadáte minimálně o deset kilo lehčí a o patnáct let mladší.

Jenže kamarádka pokračuje.

„A prosím tě, neber si ten náhrdelník. Máš krásný výstřih, tak ho neschovávej pod železářstvím.“

No řekněte. Není tohle láska?

Muž vám totiž většinou řekne: „Jo, dobrý, můžeme už jít?“

A když se ho zeptáte, jestli vám ty šaty opravdu sluší, odpoví: „Vždyť jsem říkal, že jo.“

Což je informace přibližně stejně hodnotná jako předpověď počasí z minulého týdne.

Kamarádka vám naproti tomu vysvětlí, proč vám nesedí střih, doporučí jinou barvu rtěnky, zhodnotí účes a ještě vám připomene, že máte na předním zubu růžovou stopu od malinového lesku.

A to všechno během jedné hlasové zprávy.

Když máš chlapa na zabití, kamarádka už má připravenou lopatu. Obrazně, samozřejmě.

Ale teď vážně. Kolikrát už jste seděly s kamarádkou u kávy a pronášely tu slavnou větu:

„Já už ho fakt nemůžu vystát!“

A ona ani nezvedla obočí.

Jen se pohodlněji usadila, odložila telefon a řekla:

„Tak povídej. Co provedl tentokrát?“

Protože opravdová kamarádka už zná celý příběh. Ví, jak jste se seznámili, co vás na něm okouzlilo, kdy jste poprvé zapochybovala o jeho zdravém rozumu a proč vás dokáže vytočit i tím, jakým způsobem pokládá hrnek do dřezu.

A hlavně si pamatuje věci, které jste vy už dávno velkoryse odpustila.

To je mimochodem jedna z nejnebezpečnějších vlastností ženského přátelství.

My si totiž pamatujeme všechno.

Včetně toho, co nám dotyčný provedl v roce 2009, přestože jsme tehdy ještě tvrdily, že je to nejúžasnější muž na světě.

Kamarádka vám dovolí nadávat, brečet, vztekat se i dramaticky prohlásit, že tentokrát už je opravdu konec.

Ale pak přijde ta důležitá chvíle.

Podívá se vám do očí a řekne:

„Hele, já tě mám ráda. Ale buď s ním něco vyřešíš, nebo se rozhodneš odejít. Takhle se budeš jenom trápit.“

A najednou je ticho.

Protože ona vám neříká to, co chcete slyšet.

Říká vám to, co potřebujete slyšet.

A to je obrovský rozdíl.

Rozvody, průšvihy a účesy, které měly zůstat utajené

Když se dneska podívám na staré fotografie, občas přemýšlím, jak je možné, že jsme některé módní experimenty vůbec přežily.

Trvalá, která připomínala výbuch v továrně na drátěnky. Obočí vytrhané do dvou tenkých čárek. Ramenní vycpávky, se kterými bychom se nevešly do běžných dveří. A samozřejmě ty příšerné barvy vlasů, které nám kadeřnice s naprostou jistotou doporučovala jako poslední výkřik módy.

A my jsme tomu věřily!

Jenže na těch fotografiích je něco krásného.

Vedle nás často stojí kamarádka, která vypadá úplně stejně příšerně.

A obě se smějeme.

Protože jsme tehdy ještě netušily, co všechno nás čeká.

Že některé vztahy nevydrží. Že přijdou rozchody, rozvody, stěhování, finanční starosti, nemoci v rodině a chvíle, kdy budeme mít pocit, že už toho máme opravdu dost.

A že některé ženy, se kterými jsme kdysi jenom chodily na diskotéku, se postupně stanou našimi největšími oporami.

Vzpomínám na to, kolikrát jsem už slyšela příběhy žen, které po rozvodu seděly doma v teplákách, s oteklýma očima a přesvědčením, že jejich život právě skončil.

A pak zazvonila kamarádka.

Bez dlouhých řečí přinesla něco dobrého, posadila se vedle nich a prostě tam byla.

Někdy nemusela říct vůbec nic.

Jindy naopak pronesla něco tak neuvěřitelně nevhodného, že se obě začaly smát uprostřed pláče.

A přesně tohle umí jenom člověk, který vás opravdu zná.

Kamarádka není psycholog. Ale někdy ví, kde vás tlačí život.

Dneska je moderní mít kouče, mentora, terapeuta, poradce na vztahy, poradce na sebevědomí a nejlépe ještě někoho, kdo vám vysvětlí, jak správně dýchat při otevírání e-mailů.

Nic proti odborné pomoci. Když ji člověk potřebuje, má obrovskou hodnotu a dobrá kamarádka ji nenahradí.

Ale přiznejme si, že některé naše každodenní životní katastrofy nepotřebují odbornou diagnózu.

Potřebují cappuccino a někoho, kdo vám řekne:

„Prosím tě, přestaň se kvůli tomu užírat. Ten chlap ti nestojí ani za rozmazanou řasenku.“

Nebo:

„Ty se pořád snažíš všem zavděčit. A kdo se vlastně snaží zavděčit tobě?“

A někdy také:

„Nezlob se, ale tentokrát jsi byla pěkně protivná.“

Au.

To poslední se neposlouchá dobře.

Jenže skutečná kamarádka není váš osobní fanclub. Není povinná souhlasit se vším, co uděláte, a tleskat každému vašemu rozhodnutí.

Naopak.

Má vás natolik ráda, že riskuje i váš naštvaný pohled přes červené brýle.

Protože ví, že se za chvíli zase usmějete.

A když ne za chvíli, tak nejpozději u dalšího dortu.

Pozor na kamarádky, které ti závidí i špatně zaparkované auto

Samozřejmě ne každá žena, se kterou chodíte na kávu, je automaticky vaše životní přítelkyně.

To bychom si měly přiznat.

Existují totiž i takové ty zvláštní kamarádky, které vám sice řeknou, že vám to sluší, ale z jejich tónu máte pocit, že právě spolkly citron.

Koupíte si nové šaty.

„No, hlavně že se v nich cítíš dobře.“

Zamilujete se.

„Tak snad ti to tentokrát vydrží.“

Podaří se vám něco, na čem jste dlouho pracovaly.

„No jo, ty máš prostě štěstí.“

A když se vám něco nepovede, najednou mají času na rozdávání.

Takové přátelství je jako podprsenka o dvě čísla menší. Na první pohled může vypadat dobře, ale po chvíli vás začne dusit.

A já už jsem ve věku, kdy opravdu nemám potřebu se dobrovolně dusit.

Ani v podprsence, ani ve vztazích.

Opravdová kamarádka vám totiž úspěch nezávidí.

Ona se z něj raduje.

Když si koupíte něco krásného, chce to vidět. Když potkáte zajímavého muže, chce slyšet podrobnosti. Když se vám podaří splnit si nějaký sen, je nadšená, jako by se to povedlo jí samotné.

A když uděláte průšvih?

Tak vás nejdřív obejme.

A teprve potom se zeptá, jestli jste se náhodou úplně nezbláznila.

Po šedesátce už nechci sbírat známé. Chci mít svoje lidi.

Ve dvaceti jsem si myslela, že čím víc lidí kolem sebe mám, tím bohatší život vedu.

Ve třiceti jsem zjistila, že někteří lidé se ozývají jenom tehdy, když něco potřebují.

Ve čtyřiceti jsem začala rozlišovat mezi těmi, kteří se mnou slaví, a těmi, kteří se mnou vydrží i tehdy, když není co slavit.

A dneska?

Dneska už nepotřebuju mít telefon plný kontaktů.

Chci mít v něm pár čísel, na která můžu zavolat, když je mi mizerně. Když se mi něco povede. Když potřebuji radu. Nebo když se prostě jenom stane něco tak absurdního, že to musím někomu okamžitě vyprávět.

Bez úvodu.

Bez vysvětlování.

Prostě zvednu telefon a řeknu:

„Prosím tě, sedíš?“

A na druhém konci se ozve:

„Ježíši, co se zase stalo?“

To je pro mě luxus.

Ne drahá kabelka, ne diamantový náhrdelník, ne pětihvězdičkový hotel.

Ale vědomí, že mám člověka, před kterým nemusím nic předstírat.

Který zná moje silné stránky i moje slabosti. Který ví, že někdy dokážu být neuvěřitelně tvrdohlavá, že mám svoje nálady, svoje sny a občas také naprosto šílené nápady.

A přesto mě má rád.

Možná právě proto.

A co když se pohádáme? No tak se pohádáme!

Ještě jednu věc bych ráda řekla.

Opravdové přátelství neznamená, že se nikdy nepohádáte.

To by bylo podezřelé.

Dvě dospělé ženské, které mají vlastní názory, zkušenosti a temperament, se prostě občas neshodnou.

Jedna řekne něco nešikovně. Druhá si to vezme osobně. Někdy se urazíme, někdy si pár dní nenapíšeme a někdy jsme přesvědčené, že tentokrát už opravdu neustoupíme.

Jenže pak se stane něco zajímavého.

Jedna z nás pošle zprávu:

„Hele, nechceš zajít na kafe?“

A druhá odpoví:

„V kolik?“

Bez velkého divadla.

Bez slavnostního podepisování mírové smlouvy.

Protože některé vztahy jsou důležitější než naše ego.

A mimochodem, není to krásné? Mít v životě člověka, se kterým si můžete dovolit nesouhlasit, aniž byste se musely bát, že ho navždy ztratíte?

A nakonec jedna věc, kterou bych přála každé ženě

Přála bych vám, abyste měly alespoň jednu kamarádku, se kterou můžete zestárnout naprosto nedůstojně.

Ano, čtete správně.

Nedůstojně!

Takovou, se kterou budete i v sedmdesáti řešit, jestli vám sluší nová rtěnka. Se kterou budete komentovat hezké chlapy, i když už si budete muset nasadit brýle, abyste je pořádně viděly.

Takovou, která vám řekne, že ten nový účes je katastrofa, ale stejně s vámi půjde na víno.

Která vás vytáhne ven, když se vám nebude chtít mezi lidi. A která pochopí, když naopak budete potřebovat zůstat doma.

A hlavně takovou, se kterou se budete smát.

Protože život nám občas připraví věci, které opravdu nejsou k smíchu. A právě proto potřebujeme lidi, kteří nám ten smích dokážou vrátit.

Nechci jednou sedět v křesle a vzpomínat jenom na to, co všechno jsem musela zvládnout.

Chci vzpomínat na všechny ty chvíle, kdy jsme se s kamarádkou smály tak, že nám tekly slzy, bolelo nás břicho a lidé u vedlejšího stolu se pohoršeně otáčeli.

A víte co?

Klidně ať se otáčejí.

My už jsme si svoje odžily. A rozhodně se kvůli tomu nehodláme přestat bavit.

Takže, moje milé, jestli máte vedle sebe takovou ženskou, važte si jí.

Zavolejte jí.

Pozvěte ji na kafe.

Řekněte jí, že ji máte rády.

A když bude mít rtěnku na zubech, tak jí to proboha řekněte!

Protože od čeho jiného kamarádky máme?

☕ Mezi námi holkami…

Máte taky kamarádku, která o vás ví úplně všechno? Včetně těch historek, které byste nejraději nechaly navždy zamčené v trezoru?

A zažily jste někdy situaci, kdy vám kamarádka řekla nepříjemnou pravdu, ale zpětně jste jí za ni byly vděčné?

Napište mi svůj příběh do komentářů. A pokud máte tu jednu výjimečnou kamarádku, pošlete jí tenhle článek. Třeba se v něm obě poznáte.

Protože nejlepší přátelství není to, ve kterém si pořád říkáme, jak jsme úžasné.

Je to to, ve kterém můžeme být občas úplně nemožné. A stejně nás má někdo rád.