💋 Je mi šestašedesát. A ano, pořád myslím na sex. Nějaký problém?

Holky, já vám dneska řeknu něco, z čeho možná některým lidem zaskočí ranní káva. A těm prudérnějším doporučuji, aby si raději sedli. Nerada bych měla na svědomí nějaký společenský kolaps.

Je mi šestašedesát. A pořád myslím na sex.

Tak.
Je to venku.

Svět se nezbořil, kostelní zvony nezačaly samy od sebe zvonit a mravnostní policie mi zatím neklepe na dveře.

A přesto mám někdy pocit, že kdybych tuhle větu pronesla nahlas v určité společnosti, nastalo by ticho, jaké bývá jen při čtení závěti.

Protože žena po šedesátce přece nemá myslet na sex.

Má myslet na vnoučata, na to, jestli má dost vitamínu D, na termín preventivní prohlídky a na to, kde mají tento týden levnější kuřecí prsa.

A když už má nějaké vzrušení zažít, tak maximálně při oznámení, že jí zvýšili důchod.

No tak určitě!

Já proti slevám nic nemám. Naopak, dobrá sleva mě dokáže potěšit. Ale představa, že se mi s šedesátými narozeninami automaticky vypnula ženskost, touha a schopnost nechat se okouzlit mužem, mě opravdu baví.

To jako vážně někdo předpokládá, že v den narozenin přijde neviditelný úředník, zazvoní a oznámí:

„Dobrý den, paní. Dnes vám končí platnost erotických představ. Odevzdejte krajkové prádlo, červenou rtěnku a veškeré nevhodné myšlenky. Od zítřka máte povoleno pouze pletení a televizní soutěže.“

Tak to bych ho hnala!
A ještě bych se ho zeptala, jestli má na ten nesmysl nějaké úřední razítko.

Babička ano. Ale především jsem pořád ženská!

Víte, co mě fascinuje? Jak společnost dokáže ženu po určitém věku okamžitě zařadit do jedné jediné role.

Babička.

A pozor, já proti babičkám vůbec nic nemám. Babička může být úžasná, milující, důležitá a nenahraditelná.

Ale proč by to měla být její jediná identita?

Copak se žena tím, že má dospělé děti nebo vnoučata, přestane zajímat o krásné oblečení, parfém, romantiku, doteky a mužskou pozornost?

Copak se její tělo přes noc změní v nějakou bezpohlavní instituci?

Já tedy nevím, ale moje tělo žádné oznámení o ukončení provozu nedostalo.

Pravda, některé součástky už občas protestují. Kolena mají svoje názory, záda si někdy vymýšlejí vlastní program a gravitace se na mně podepsala s takovou vervou, že bych jí nejraději poslala fakturu.

Ale ženskost?
Ta se rozhodně nikam neodstěhovala.

Pořád se ráda navoním. Pořád mě baví hezké prádlo. Pořád dokážu ocenit zajímavého muže a pořád mě může příjemně zamrazit, když se na mě někdo podívá tím správným způsobem.

A ne, nemusí to být lékař, který mi právě oznámil dobré výsledky.

Chlap v šedesáti je zkušený milenec. Žena v šedesáti má být ráda, že ještě chodí.

A teď se dostáváme k jedné z největších absurdit našeho krásného světa.

Když má muž šedesát nebo sedmdesát a zajímá se o ženy, společnost se většinou shovívavě usmívá.

„No jo, on je pořád kanec!“
„Ten má ale energie!“
„To je chlap, který ví, co chce!“

Když si starší muž najde mladší partnerku, často se z něj stane obdivovaný elegán, který si umí užívat života.

Ale když si starší žena najde mladšího muže?
Ježíšmarjá!
To je najednou otázek.

„A co na ní vidí?“
„Vždyť by mohl být její syn!“
„To jí není trapné?“

Ne, miláčkové.
Trapné je hlavně to, že si pořád někdo myslí, že ženská přitažlivost má datum spotřeby.

A co na ní ten mladší muž vidí?

Třeba humor.
Třeba inteligenci.
Třeba zkušenosti.
Třeba sebevědomí.

A možná, představte si tu drzost, se mu prostě líbí!

Protože ne každý muž touží po dvacetileté modelce a ne každá žena po šedesátce touží po pánovi, se kterým bude porovnávat výsledky krevního tlaku.

A pokud jsou dva dospělí lidé spolu šťastní, tak je jejich věkový rozdíl především jejich věc.

My ostatní bychom si mezitím mohli dát kávu a starat se o vlastní život.

Vrásky, faldíky a krajkové prádlo. Ano, jde to dohromady!

Teď si povíme něco, o čem se mezi ženami často mluví jen šeptem.

Tělo.

Protože ono se opravdu mění.

Prsa už možná nejsou tam, kde bývala. Bříško si žije vlastním životem, boky se za ta léta trochu zabydlely a kůže už není napnutá jako čerstvě povlečená postel.

A my se kvůli tomu někdy začneme stydět.
Před zrcadlem.
Před partnerem.
Před vlastním tělem.

Jako bychom měly povinnost vypadat při každém intimním okamžiku jako modelka z reklamy na luxusní spodní prádlo.

Jenže já se ptám: Kdo řekl, že sexy může být jenom dokonalé tělo?

Já mám plnější postavu. Mám svoje ženské tvary, bříško, boky a rozhodně se nevejdu do představ některých módních návrhářů, kteří zřejmě šijí oblečení výhradně pro ženy živící se vzduchem.

A co má být?
To přece neznamená, že se nemůžu cítit přitažlivá.

Že si nemůžu koupit krásné prádlo.
Že se nemůžu líbit muži.
A hlavně že se nemůžu líbit sama sobě.

Samozřejmě že mám dny, kdy se podívám do zrcadla a pomyslím si, že gravitace už by si konečně mohla vzít dovolenou.

Ale odmítám kvůli tomu pohřbít svoji ženskost.

Protože jestli bych měla čekat na dokonale ploché břicho, než si dovolím romantický večer, tak bych se možná načekala až do dalšího života.

A kdo ví, jestli tam vůbec budou hezcí chlapi!

Sex po šedesátce není soutěž v gymnastice.

Jedna věc je na věku přece jen krásná.

Že už většinou nemusíme nikomu dokazovat, jak jsme úžasné.

Ve dvaceti člověk někdy řeší, jestli vypadá dost sexy, jestli dělá všechno správně a jestli si o něm partner náhodou něco nepomyslí.

V šestašedesáti už bychom si mohly dovolit trochu větší svobodu.

Říct, co se nám líbí.
Říct, co se nám nelíbí.
Nespěchat.
Smát se.

A hlavně přestat předstírat, že jsme v každém okamžiku dokonale elegantní.

Protože romantika v reálném životě občas vypadá trochu jinak než ve filmu.

Ve filmu se dva lidé vášnivě obejmou, elegantně splynou v jeden celek a všechno vypadá nádherně.

V reálném životě se vám může zachytit náušnice do svetru, brýle skončí někde pod polštářem a v nejnevhodnější chvíli vám křupne v koleni.

No a?
To přece není tragédie.
To je život!

A jestli se spolu dva lidé dokážou zasmát i v takové chvíli, mají podle mě mnohem větší šanci na krásnou intimitu než ti, kteří se celou dobu snaží vypadat dokonale.

Protože sex není olympiáda.
Nikdo vám na konci nepřiděluje body za technické provedení.

A já osobně už rozhodně nehodlám soutěžit v disciplínách, které by vyžadovaly zásah fyzioterapeuta.

Někdy chceme sex. Někdy jen obejmout. A někdy hlavně svatý pokoj.

Abychom si rozuměly, nemyslím si, že každá žena po šedesátce musí toužit po sexu.

To by byl stejný nesmysl jako tvrdit, že po šedesátce po něm netouží žádná.

Některé ženy mají chuť na intimitu často. Jiné méně. Některé žijí v krásném vztahu, jiné jsou samy. Některé se znovu zamilují a jiné si užívají svobodu bez partnera.

A všechno je to v pořádku.

Protože naše hodnota se neměří ani počtem milenců, ani počtem romantických večerů.

A už vůbec ne tím, jestli máme doma někoho, kdo nám zahřívá postel.

Někdy je totiž největší luxus večera natáhnout se do čistého povlečení, vzít si knihu, pustit si něco zajímavého a vědět, že vám nikdo nebude krást peřinu.

Ale jindy?

Jindy bychom možná rády cítily něčí blízkost.
Dotek.
Polibek.
To zvláštní napětí, když se dva lidé na sebe podívají a oba vědí, že mezi nimi něco je.

A proč bychom se za takové přání měly stydět?

Protože nám už není třicet?
Prosím vás.

Touha nechodí s občankou v ruce.

A pokud se rozhodne přijít i v šestašedesáti, já jí rozhodně nehodlám zabouchnout dveře před nosem.

„A co tomu řeknou lidi?“ To je jejich problém, ne můj.

Kolik krásných věcí si ženy v životě odepřely jenom proto, že se bály, co si o nich někdo pomyslí?

Co tomu řeknou děti?
Co tomu řeknou sousedé?
Co tomu řeknou kamarádky?
Co tomu řekne bývalý manžel?
A co tomu řekne paní odnaproti, která má na každého dalekohled v podobě záclony?

Holky, já mám někdy pocit, že kdybychom celý život poslouchaly názory okolí, nesměly bychom se po padesátce ani zamilovat bez písemného souhlasu domovní schůze.

Jenže já už opravdu nechci žít podle představ lidí, kteří nenesou následky mých rozhodnutí.

Když se zamiluju, budu to já, kdo prožije tu radost.
Když udělám chybu, budu to já, kdo si ji odžije.
A když se rozhodnu být sama, bude to také moje rozhodnutí.

Nikoli rozhodnutí sousedky, příbuzných nebo někoho, kdo si myslí, že po určitém věku už máme jenom důstojně stárnout.

Mimochodem, co to vlastně znamená?
Důstojně stárnout?

Sedět rovně, nemluvit sprostě, nenosit výstřih a při pohledu na hezkého chlapa se raději začít modlit?

Tak to tedy nevím.

Já bych raději stárla s humorem.

A když už mi život nabídne něco krásného, nehodlám se tvářit, že jsem si toho nevšimla.

Největší erotika? Když se nemusíš za nic omlouvat.

Víte, co je podle mě skutečně přitažlivé?

Sebevědomí.

Ale ne takové to nafoukané, které potřebuje každému dokazovat, jak je úžasné.

Myslím klidné sebevědomí ženy, která už ví, kdo je.

Která se nemusí přetvařovat.
Která dokáže říct, co chce.
Která se nebojí projevit zájem, ale zároveň umí odmítnout něco, co jí nevyhovuje.

Ženy, která už pochopila, že intimita není služba poskytovaná partnerovi, ale společný zážitek dvou lidí, kteří se respektují.

A že její potěšení je stejně důležité jako jeho.

Tohle je věc, kterou bych přála pochopit každé ženě mnohem dřív než v šestašedesáti.

Že nemusí být krásná podle cizích pravidel.
Že nemusí nic předstírat.
Že nemusí být vděčná za každou pozornost.
A že když se jí něco nelíbí, může to říct.

Protože ženská, která zná svoji hodnotu, nemusí prosit o to, aby s ní někdo zacházel hezky.

A pokud to dotyčný neumí?
Tak ať jde.

Život je příliš krátký na špatnou kávu, nepohodlné boty a muže, kteří si pletou ženskou zkušenost s ochotou snášet všechno.

A teď vám prozradím, co mě na tom všem baví nejvíc.

Že v tomhle věku už nemusíme nikomu nic dokazovat.

Nemusíme být nejkrásnější v místnosti.
Nemusíme být nejmladší.
Nemusíme soutěžit s dvacetiletými dívkami, které mají hladkou pleť, dlouhé nohy a celý život před sebou.

My máme něco jiného.
Máme za sebou příběhy.
Máme zkušenosti.

Víme, jak chutná zamilovanost i zklamání. Víme, že některé sliby vydrží jenom do rána a některé vztahy překvapivě přežijí i chvíle, kdy bychom za ně nedaly ani korunu.

A hlavně už víme, že krásné okamžiky nejsou samozřejmost.
Proto si jich můžeme vážit mnohem víc.

Možná už se nezamilujeme tak bezhlavě jako ve dvaceti.
A možná právě ano!
Kdo ví?

Život má totiž jednu báječnou vlastnost.

Dokáže nás překvapit právě ve chvíli, kdy jsme přesvědčené, že už máme všechno dávno přečtené.

A já bych byla opravdu nerada, kdybych si jednou musela říct, že jsem něco krásného odmítla jenom proto, že jsem si připadala příliš stará.

Příliš silná.
Příliš vrásčitá.
Příliš zkušená.
Nebo příliš „nepřiměřená svému věku“.

Protože, holky, život není čekárna, ve které po šedesátce poslušně sedíme a čekáme, až nás někdo vyvolá.

A naše ženskost není sezónní zboží, které se po určitém datu stahuje z prodeje.

Takže ano. Je mi šestašedesát. A pořád myslím na sex.

Někdy na sex.
Někdy na romantiku.
Někdy na hezkého chlapa.
Někdy na krásné šaty, vůni parfému, italské slunce a skleničku prosecca.

A někdy, přiznávám bez mučení, myslím hlavně na to, co dobrého si dám k večeři.

Protože žena je komplikovaná bytost.
A já rozhodně nehodlám svoje zájmy omezit jenom na jednu oblast.

Ale jednu věc už vím naprosto jistě.

Nechci se stydět za to, že jsem pořád žena.

Že mám svoje touhy.
Že chci být milovaná, obdivovaná, respektovaná a někdy také pořádně políbená.
Že se chci smát, flirtovat, užívat si blízkost a cítit se živá.

A pokud to někoho pohoršuje?
Tak ať si dá studenou sprchu.
Já si raději dám cappuccino.

A možná se přitom podívám po nějakém zajímavém muži.
Čistě z estetických důvodů, samozřejmě. 😏

☕ Mezi námi holkami… a tentokrát opravdu bez filtru!

Tak teď jsem zvědavá, moje drahé.

Proč se pořád tolik žen stydí přiznat, že i po padesátce nebo šedesátce touží po lásce, dotecích, intimitě a sexu?

Kdo vlastně rozhodl, že se máme v určitém věku začít chovat, jako by naše ženskost skončila?

A hlavně: Máte pocit, že se o ženské touze po šedesátce mluví dost otevřeně? Nebo je to pořád jedno z posledních velkých tabu?

Napište mi do komentářů svůj názor. Nemusíte prozrazovat žádné intimní detaily. Zajímá mě, co si opravdu myslíte.

A jestli máte kamarádku, která si pořád myslí, že už je na lásku, flirtování nebo krásné prádlo moc stará, pošlete jí tenhle článek.

Třeba jí připomene, že její ženskost nikam nezmizela.
Jen možná čeká, až jí zase dovolí trochu se nadechnout.

Protože po šedesátce nekončí touha. Končí jenom naše ochota omlouvat se za to, že ji máme.