💋 Je mi přes šedesát. A co má být? Život mi ještě nedal výpověď!

Nedávno jsem se přistihla při jedné zvláštní věci. Dívala jsem se na nějakou ženu v televizi a říkala si, jak je na svůj věk neuvěřitelně šik. Měla krásně upravené vlasy, výrazné náušnice, šmrncovní oblečení a ten druh sebevědomí, který se nedá koupit ani v nejdražší parfumerii. Pak se objevila informace, že je jí sedmašedesát.

„No páni, ta tedy vypadá dobře!“ proběhlo mi hlavou.

A vzápětí mi došlo, že mně samotné je šestašedesát.

Tak moment. Jak to, že ona je v mém vnímání dáma v letech, zatímco já jsem pořád ta holka, která by si klidně dala cappuccino na italském náměstí, koupila si nové šaty a ještě se ohlédla za hezkým chlapem?

Musela jsem se sama sobě zasmát. Protože právě takhle zvláštně funguje věk. U ostatních ho vidíme, u sebe ho často jenom čteme v dokladech. A někdy se nám vůbec nechce věřit, že číslo, které tam stojí, skutečně patří nám.

Ne že bych nevěděla, kolik mi je. Kalendář umím používat docela dobře. Jenom jsem si kdysi představovala, že žena po šedesátce bude vypadat, myslet a žít úplně jinak. Bude rozvážná, usedlá, bude mít dokonale srovnané ručníky ve skříni, přehled o všech slevách v supermarketu a její největší dobrodružství bude spočívat v tom, že si k odpolední kávě dá dva věnečky místo jednoho.

A teď jsem tady já. Žena, která má za sebou šestašedesát let života, pořád ji dokážou nadchnout nové nápady, občas má chuť převrátit celý svůj program vzhůru nohama a rozhodně nepovažuje zvědavost za výsadu mladých.

Pravda, moje tělo se občas chová, jako by mělo jiný názor. Některá rána jsou pomalejší, některé pohyby méně elegantní a při vstávání z křesla se někdy ozve zvuk, který bych raději nepřisuzovala sama sobě. Ale moje chuť do života se zatím žádným důchodovým předpisem řídit nehodlá.

A tak mě napadá jedna otázka: Kdo vlastně rozhodl, že s určitým počtem narozenin máme automaticky změnit osobnost?

Vítejte v kategorii senior. Prosím, odložte temperament u vchodu.

Existuje jeden zvláštní okamžik, kdy vás společnost začne vnímat jinak. Není to žádný slavnostní přechod. Nikdo vám nepředá diplom za úspěšné absolvování mládí. Prostě se jednoho dne ocitnete v kategorii, do které jste si ještě včera neuměla představit, že budete patřit.

Senior.

Slovo, které samo o sobě není vůbec špatné. Označuje určitou životní etapu a v mnoha situacích je užitečné. Jenže způsob, jakým se někdy používá, ve mně vyvolává dojem, že s ním automaticky dostáváme také seznam doporučeného chování.

Buďte opatrná. Nikam se nežeňte. Hlavně se nerozčilujte. Užívejte si zasloužený klid. A pokud možno už od života nic moc nechtějte.

Nejlépe se posaďte, přikryjte si kolena dekou a počkejte, až vás někdo přijde navštívit.

Jenže co když se mi nechce čekat? Co když mě stále zajímá, co se děje ve světě? Co když chci pracovat na něčem novém, učit se, diskutovat, smát se nevhodným vtipům a občas říct něco, co se od dámy mého věku úplně neočekává?

To mám snad odevzdat temperament společně s žádostí o starobní důchod?

Na věku mě totiž nejvíc neznepokojuje samotné stárnutí. To je přirozená součást života a žádná kosmetická firma na světě ho zatím nedokázala zrušit. Mnohem víc mě znepokojuje představa, že bych se měla začít chovat podle cizího scénáře jenom proto, že jsem překročila nějakou pomyslnou hranici.

Vždyť člověk se v den šedesátých narozenin nepřemění v úplně jinou bytost. Nevymění mu přes noc mozek, humor ani povahu. Pokud byl celý život zvědavý, temperamentní, citlivý nebo trochu drzý, proč by se toho měl najednou vzdát?

Mám dojem, že některé ženy se stárnutí nebojí ani zdaleka tolik jako toho, že přestanou být brány vážně jako osobnosti. Že se z nich v očích ostatních stanou především babičky, důchodkyně nebo starší paní, ale někde se ztratí jejich jméno, charakter, názory a všechno, co je dělá jedinečnými.

A to by byla zatracená škoda.

„Na svůj věk vypadáte výborně.“ Děkuji. A bez té druhé poloviny by to nešlo?

Jednou z nejzajímavějších věcí na stárnutí je způsob, jakým nám lidé skládají komplimenty. Často to myslí opravdu dobře, ale některé pochvaly mají v sobě malý, nenápadný háček.

„Vy jste na svůj věk taková moderní!“
„To je úžasné, že se ještě takhle oblékáte.“
„Vy se pořád tak krásně upravujete!“
A moje oblíbená: „Vy se na svůj věk vůbec nechováte!“

Což je vlastně docela zvláštní. Jak přesně se má žena v šestašedesáti chovat? Existuje na to nějaká příručka? Dostává se společně s důchodovým výměrem? A pokud ano, mohla bych ji prosím reklamovat?

Samozřejmě mě potěší, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Kterou ženskou by to nepotěšilo? Jen bych byla raději, kdybychom si postupně zvykli na to, že žena může být krásná, zajímavá, elegantní nebo přitažlivá i bez dodatku, který z jejího věku dělá drobný zázrak.

Vždyť přece není nic mimořádného na tom, že se žena po šedesátce ráda obléká. Že používá parfém, pečuje o vlasy, má ráda šperky nebo si koupí rtěnku v odstínu, který by jí podle nějaké nepsané společenské normy už neměl patřit.

A stejně tak není nic špatného na ženě, která se nelíčí, nosí pohodlné oblečení a módní trendy ji nechávají naprosto chladnou. Ženskost přece nemá jedinou podobu a nikdo nemusí vypadat jako titulní stránka časopisu, aby měl právo cítit se dobře.

Mně jde o něco jiného. O svobodu rozhodnout se, jaká chci být, aniž bych musela pokaždé vysvětlovat, proč se to hodí nebo nehodí k mému věku.

Protože jestli se mi něco na šestašedesáti letech opravdu líbí, pak je to právě skutečnost, že už nemám potřebu získávat povolení od celého okolí.

A když se někomu nebude líbit moje rtěnka, šaty nebo názor? No, svět se pravděpodobně nezastaví. A já si kvůli tomu rozhodně nebudu kazit kávu.

Tělo si pamatuje všechno. Dokonce i to, na co bychom nejraději zapomněly.

Bylo by ale neupřímné napsat článek o životě po šedesátce a tvářit se, že se vůbec nic nemění. Mění. A někdy docela výrazně.

Zatímco naše hlava má stále spoustu plánů, tělo občas připomíná starší automobil. Ještě pořád má charakter, krásnou historii a dokáže nás dovézt na zajímavá místa, ale už se mu nechce startovat v každém počasí a některé součástky vyžadují zvýšenou pozornost.

A víte, co mě na tom fascinuje? Jak dlouho nám trvá přijmout, že naše možnosti nejsou každý den stejné.

Někdy máme energie na rozdávání. Jindy nás unaví i činnost, kterou jsme dřív zvládaly automaticky. Některé ženy žijí velmi aktivně, jiné se potýkají s bolestmi, nemocemi nebo omezenou pohyblivostí. A žádná z těchto skutečností nevypovídá o tom, kolik mají chuti do života nebo jakou mají hodnotu.

Často se setkávám s představou, že úspěšné stárnutí znamená být za každou cenu fit, sportovat, cestovat, vypadat mladší a neustále dokazovat, že nás věk nezastavil. Jenže to může být stejně nespravedlivý požadavek jako očekávání, že se po šedesátce máme stáhnout do ústraní.

Proč bychom měly pořád něco dokazovat?

Pokud žena zvládne ujít deset kilometrů a dělá jí to radost, je to krásné. Pokud jiná potřebuje při chůzi oporu, častější odpočinek nebo pomoc druhých, neznamená to, že její život musí být méně zajímavý.

Možná si jen bude muset hledat jiné cesty k věcem, které ji těší.

A právě to považuji za jednu z důležitých součástí zralosti. Přestat bojovat s realitou jenom proto, že neodpovídá našim dávným představám, a začít s ní zacházet rozumně, laskavě a někdy i s trochou humoru.

Ne, svoje tělo už nepřesvědčím, že je mu pětadvacet. A upřímně, ani se o to nechci pokoušet. Prožily jsme toho spolu tolik, že si zaslouží trochu respektu.

Jen bych byla ráda, kdyby si na oplátku občas odpustilo ty dramatické zvukové efekty při vstávání z pohovky.

Šedesátka není jenom číslo. Je to také pořádný archiv života.

Někdy se o věku mluví, jako by přibývající roky znamenaly především ztráty. Méně energie, méně možností, méně času. Jenže s každým dalším desetiletím také něco získáváme, i když se to nedá zvážit ani změřit.

Máme za sebou zkušenosti, které se nedají naučit z knížek. Víme, jaké to je, když se něco nepovede. Víme, že i lidé, kterým jsme bezvýhradně věřily, nás mohou zklamat. Víme, že některé problémy, které nám kdysi připadaly jako konec světa, se časem promění v historky, kterým se smějeme u kávy.

A hlavně víme, že život se málokdy odehrává podle plánu.

Když si vzpomenu na své mladší já, vybaví se mi žena, která měla spoustu představ o tom, jak by mělo všechno vypadat. Co je správné, co se sluší, co si budou myslet ostatní, co se ode mě očekává. Tolik energie jsme někdy věnovaly tomu, abychom někoho nezklamaly, že nám nezbývalo dost sil ptát se, jestli jsme spokojené my samy.

Dnes už některé věci vidím jinak. Ne proto, že bych měla patent na rozum. To opravdu nemám. Pořád dokážu udělat rozhodnutí, nad kterým bych si později nejraději poklepala na čelo. Ale čím dál víc si uvědomuji, že ne všechno stojí za naše nervy.

Některé hádky nestojí za poslední slovo. Některé vztahy nestojí za neustálé vysvětlování. Některé starosti se vyřeší samy a jiné se nevyřeší ani po třech bezesných nocích.

A pak jsou tu okamžiky, které za naši pozornost stojí opravdu hodně. Rozhovor s někým blízkým. Dobrá zpráva. Pocit, že jsme někomu pomohly. Smích, který přijde úplně nečekaně. Krásná vůně, hudba, zajímavé setkání nebo obyčejné odpoledne, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.

Tohle všechno možná dokážeme s přibývajícími roky ocenit jinak než dřív.

A pokud je něco, co bych si ze svého životního archivu rozhodně chtěla ponechat, pak je to schopnost smát se i sama sobě. Protože bez ní by člověk některé životní kapitoly opravdu četl jen velmi těžko.

Žena po šedesátce není veřejný majetek rodiny.

Teď se dostáváme k tématu, které může být trochu citlivé.

Když žena dosáhne určitého věku, okolí někdy automaticky předpokládá, že má konečně spoustu volného času. A že tento čas je samozřejmě k dispozici ostatním.

„Mami, ty už přece nepracuješ, mohla bys…“
„Babi, ty máš čas, tak bys mohla…“
„Vždyť jsi doma, co celý den děláš?“

A najednou se může stát, že žena, která celý život organizovala domácnost, zaměstnání a rodinné povinnosti, dostane novou funkci. Stane se univerzální pohotovostní službou.

Hlídání dětí, vyzvedávání zásilek, čekání na opraváře, pomoc s nákupy, vyřizování nejrůznějších záležitostí. Všechno samozřejmě z lásky. A často také s radostí.

Jenže i radost má svoje hranice.

Být babičkou může být nádherné. Pomáhat rodině může dávat hluboký smysl. Ale žena přece nepřestává být samostatnou osobností jenom proto, že se její děti staly rodiči.

Má právo mít vlastní program. Vlastní zájmy. Vlastní přátele. A také právo někdy říct: „Dnes se mi to nehodí.“

Bez pocitu viny.
Bez dlouhého vysvětlování.
Bez nutnosti předkládat důkaz, že její vlastní plány jsou dostatečně důležité.

Protože pokud si chce žena odpoledne číst, zajít na kávu nebo prostě jenom odpočívat, nemusí svůj čas obhajovat tím, že vykonává nějakou společensky uznávanou činnost.

Její čas má hodnotu i tehdy, když ho věnuje sama sobě.

A mimochodem, pokud někdo považuje babičku za rodinnou instituci s nepřetržitým provozem, doporučila bych mu podívat se na pracovní dobu nejbližšího úřadu. I tam mají zavřeno častěji.

A co láska? Ta snad chodí do důchodu společně s námi?

Přiznám se, že mě občas pobaví, jak rozpačitě se společnost tváří, když přijde řeč na romantiku ve vyšším věku.

Mladá žena se zamiluje a všichni jí to přejí. Žena po šedesátce se začne s někým scházet a okamžitě se objeví zvědavé pohledy, opatrné otázky a někdy i úsměvy, jako by právě oznámila, že se chystá na expedici na Mars.

Přitom touha po blízkosti, něze, porozumění a přitažlivosti se přece nevypíná ve chvíli, kdy získáme nárok na seniorskou slevu.

A ne, nemyslím si, že by každá žena měla za každou cenu hledat partnera. Některé jsou šťastné v dlouholetém manželství, jiné žijí samy a vyhovuje jim to. Další se po náročných zkušenostech do žádného vztahu nehrnou. Všechny tyto možnosti jsou naprosto v pořádku.

Jen mi připadá absurdní představa, že zralá žena už nemůže být romantická, smyslná nebo zamilovaná.

Může.
A stejně tak může flirtovat jenom pro radost, bez jakýchkoliv dalších plánů.

Vždyť příjemný rozhovor, pohled přes stůl nebo nečekaný kompliment dokážou rozjasnit den bez ohledu na to, kolik nám je.

A pokud se žena po šedesátce rozhodne, že chce být raději sama, neznamená to, že se vzdala života. Možná jen dobře ví, jakou společnost chce a jakou už opravdu nepotřebuje.

Osobně si myslím, že ve zralém věku může mít láska jednu velkou výhodu. Už bychom měly umět lépe rozeznat rozdíl mezi skutečným zájmem a krásně zabaleným problémem.

I když, holky, přiznejme si, že někteří muži mají to balení pořád zatraceně povedené.

Věk nám může vzít některé iluze. Ale proč bychom mu měly darovat ještě smysl pro humor?

Jednou z nejlepších věcí, které si podle mě můžeme uchovat, je schopnost nedělat ze všeho tragédii.

Samozřejmě existují situace, které jsou opravdu těžké a žádný vtip je nevyřeší. Ale pak jsou tu drobné každodenní absurdity, které si o trochu nadhledu přímo říkají.

Třeba když hledáte brýle, které máte celou dobu na hlavě. Nebo když otevřete ledničku a v tu chvíli zapomenete, proč jste tam vlastně šly. Případně když se rozhodnete, že si večer uděláte krásný relaxační program, a za dvacet minut usnete u filmu, na který jste se těšily celý týden.

Kdysi bych se možná rozčilovala. Dnes si čím dál častěji říkám, že pokud se člověk dokáže zasmát vlastním malým katastrofám, ušetří si spoustu zbytečné energie.

A humor má ještě jednu báječnou vlastnost. Dokáže spojovat lidi.

Někdy stačí jediná poznámka, společná vzpomínka nebo dobře načasovaný vtip a najednou se mezi dvěma ženami vytvoří blízkost, kterou by žádný dokonale promyšlený rozhovor nenahradil.

Mám ráda ženy, které se nebojí smát nahlas. Které nepotřebují předstírat dokonalost. Které dokážou mluvit o životě bez zbytečného přikrášlování a zároveň v něm pořád nacházet něco hezkého.

Takové ženy mají zvláštní kouzlo. Ne proto, že vypadají mladší. Ale protože z nich vyzařuje život.

A to je něco, co se nedá napodobit žádným filtrem.

Nechci být mladší. Chci být pořád sama sebou.

Když se dnes mluví o ženách po šedesátce, často se všechno točí kolem otázky, jak vypadat mladší. Jak omladit pleť, zakrýt vrásky, zamaskovat šediny, zpevnit postavu a pokud možno přesvědčit okolí, že nám je o patnáct let méně.

Nemám vůbec nic proti kosmetice, estetickým úpravám ani péči o vzhled. Každá žena má právo rozhodnout, co jí dělá radost a v čem se cítí dobře.

Ale připadá mi zvláštní, že se tolik mluví o tom, jak věk skrýt, a mnohem méně o tom, jak ho skutečně prožívat.

Co když nechci vypadat na pětačtyřicet?
Co když chci vypadat jako dobře upravená, spokojená a zajímavá žena, které je šestašedesát?

Co když se nechci omlouvat za to, že mám vrásky kolem očí, protože jsem se během života opravdu hodně nasmála? Že moje postava už neodpovídá představám módních návrhářů, kteří zřejmě nikdy neviděli skutečnou ženskou? Že mám zkušenosti, které se mi zapsaly nejen do paměti, ale také do obličeje?

Neříkám, že se mi na sobě líbí úplně všechno. To bych si pěkně vymýšlela. Některé dny se na sebe podívám do zrcadla a mám pocit, že jsem přes noc zestárla minimálně o pět let. Jindy se upravím, obléknu si něco hezkého, použiju oblíbený parfém a řeknu si, že to se mnou pořád není vůbec špatné.

Obojí patří k životu.

Jen už nechci měřit vlastní hodnotu podle toho, jak moc se mi podařilo oddálit známky stárnutí.

Protože krása ženy není jenom otázka hladké pleti. Je také v pohledu, způsobu řeči, humoru, laskavosti, temperamentu a v tom, jak se chová k ostatním.

A někdy je nejpřitažlivější právě žena, která už se nesnaží vypadat jako někdo jiný.

Nejsem inspirativní seniorka. Jsem prostě ženská, která ještě žije.

Všimly jste si, jak rádi dnes lidé používají označení „inspirativní seniorka“? Stačí, aby žena po sedmdesátce tančila, cestovala nebo se naučila něco nového, a okamžitě se z ní stane malý společenský úkaz.

Na jednu stranu je krásné ukazovat, že lidé mohou žít zajímavě v každém věku. Na druhou stranu si říkám, jestli bychom se neměly dostat do bodu, kdy nám aktivní a spokojená starší žena nebude připadat jako výjimka z pravidla.

Proč by měla být každá naše radost důkazem, že „věk je jen číslo“? Věk přece není jen číslo. Je to kus života, který jsme skutečně prožily. A nemusíme ho popírat, abychom měly právo na další zážitky.

Také nemusíme být neustále aktivní, usměvavé a inspirativní.
Můžeme mít špatnou náladu. Můžeme být unavené. Můžeme se někdy litovat, být protivné, zklamané nebo naštvané. Můžeme si postěžovat na bolesti, na ceny v obchodě i na to, že některé věci už nezvládáme tak snadno jako dřív.

To z nás nedělá méně hodnotné ženy.
A rozhodně to neznamená, že jsme ztratily chuť do života.

Nechci být výstavním exponátem úspěšného stárnutí. Nechci každý den dokazovat, že jsem na svůj věk mimořádně schopná. Chci mít možnost být obyčejnou ženou se všemi svými náladami, zájmy, slabostmi, radostmi a občasnými nesmyslnými nápady.

Někdy budu mít energii na deset věcí. Jindy budu ráda, když zvládnu tři.
A co má být?

Nikdo přece nemá povinnost být každý den ve vrcholné formě jenom proto, aby okolí přesvědčil, že jeho život stojí za to.

Až mi jednou život skutečně vystaví účet, nechci na něm mít jenom položku „čekání“.

Někdy přemýšlím o tom, jak zvláštně se mění naše vnímání času. V mládí máme pocit, že ho máme nekonečně mnoho. Odkládáme rozhovory, setkání, omluvy i přání, protože přece bude ještě dost příležitostí.

S přibývajícími roky si začínáme uvědomovat, že čas není samozřejmost.
Neznamená to, že bychom měly žít ve strachu z konce. Právě naopak. Možná je to důvod přestat si některé hezké věci zbytečně odpírat.

Říct někomu, že ho máme rády. Odpustit si starou chybu. Přestat se trápit názorem člověka, který nás vlastně vůbec nezná. Dopřát si chvíli radosti bez pocitu, že bychom měly dělat něco užitečnějšího.

A také si přiznat, že některé věci už možná nestihneme.
To není pesimismus. To je realita.

Žádná z nás nestihne úplně všechno, co by chtěla. Ale právě proto má smysl vybírat si, čemu budeme věnovat pozornost.

Nechci strávit další roky neustálým srovnáváním se ženami, které vypadají mladší, mají víc peněz, lepší zdraví nebo zajímavější život. Vždycky bude někdo, kdo má něco, co nám chybí. A vždycky budeme mít něco, co zase chybí někomu jinému.

Mnohem raději bych si chtěla uchovat schopnost těšit se na obyčejné věci, zajímat se o lidi, mít vlastní názory, být zvědavá a občas se nechat překvapit.

Protože pokud mi život něco během těch šestašedesáti let ukázal, pak to, že nejzajímavější okamžiky často přicházejí úplně jinak, než jsme čekaly.

A já bych byla nerada, kdybych je přehlédla jenom proto, že jsem se předem rozhodla, že v mém věku už se nic zajímavého stát nemůže.

Je mi šestašedesát. A poprvé v životě nemusím předstírat, že jsem někdo jiný.

Víte, co je možná největší výhoda zralého věku? Že člověk postupně zjišťuje, jak únavné je celý život se někomu přizpůsobovat.

Být dost hodná, dost pracovitá, dost krásná, dost obětavá, dost úspěšná, dost skromná. Vždycky se najde někdo, kdo má představu, jaké bychom měly být.

A my se někdy snažíme všechny ty představy splnit, až nám nezbývá prostor pro vlastní osobnost.

Jenže po šedesátce už si můžeme dovolit jednu úžasnou věc. Přestat se za sebe neustále omlouvat.

Nemusíme každému vysvětlovat, proč máme rády určitou hudbu. Proč nás baví móda. Proč se zajímáme o nové technologie. Proč chceme trávit čas po svém. Proč máme nějaký názor, který se ostatním nemusí líbit.

Nemusíme být protivné ani bezohledné. Svoboda přece neznamená, že se přestaneme chovat slušně. Znamená jenom to, že už nemusíme obětovat vlastní osobnost pokaždé, když se naše představy neshodují s představami okolí.

A to je obrovská úleva.

Možná právě proto některé ženy s věkem tolik rozkvetou. Ne proto, že by omládly, ale protože konečně přestaly věnovat tolik energie tomu, aby zapadly do cizích očekávání.

Začnou se víc smát, otevřeněji mluvit, odvážněji oblékat nebo jednoduše žít klidněji a spokojeněji.

A najednou z nich vyzařuje něco, co jim v mládí možná chybělo.
Vlastní jistota.

Ne dokonalost. Ne bezstarostnost. Jen vědomí, že už nemusí být vším pro všechny.

Takže, milý živote, ještě mě neodepisuj. Já totiž pořád nemám hotovo!

Kdybych měla dnešní článek shrnout do jediné myšlenky, byla by docela jednoduchá.

Nechci být mladší. Nechci předstírat, že stárnutí neexistuje. Nechci ani tvrdit, že všechno po šedesátce je automaticky krásnější a jednodušší. Není.

Ale odmítám přijmout představu, že určitý věk znamená konec naší ženskosti, zvědavosti, radosti nebo práva mít vlastní plány.

Je mi šestašedesát. Mám za sebou život, který nebyl vždycky jednoduchý. Něco se povedlo, něco ne. Některá rozhodnutí bych dnes udělala jinak, ale bez těch zkušeností bych nebyla člověkem, kterým jsem.

A právě proto nechci svoje roky schovávat ani se za ně omlouvat.
Jsou moje.
Každý jeden z nich.

Některé byly nádherné, jiné bych si nejraději nechala vymazat z kalendáře. Ale všechny dohromady tvoří můj příběh.
A ten ještě není u konce.

Možná už nebudu dělat všechno stejně rychle jako dřív. Možná budu muset některé plány přizpůsobit svým možnostem. Možná mě čekají další starosti, překvapení i okamžiky, kdy budu mít chuť zavřít dveře a celý svět poslat na dovolenou.

Ale pořád se chci smát.
Pořád se chci něco dozvídat.
Pořád chci mít vlastní názor.
Pořád chci mít důvod ráno vstát a zajímat se, co přinese další den.

A jestli si k tomu občas vezmu výraznou rtěnku, hezké šaty a trochu drzosti, tím lépe.

Protože víte, holky, život nám jednou skutečně vystaví konečné vyúčtování. Ale dokud ten den nepřišel, nevidím jediný důvod, proč bychom se měly samy posílat do předčasného životního důchodu.

A pokud by mi někdo chtěl oznámit, že už mám nejlepší léta za sebou, ráda bych mu položila jednu otázku.

„A odkud to, prosím vás, víte? Máte snad přístup k mému budoucímu kalendáři?“

Já totiž žádný takový kalendář neviděla.
A dokud nevím, co mě ještě čeká, nehodlám svůj příběh uzavírat.

Možná to nejlepší už přišlo. Možná teprve přijde. A možná nebude existovat jedno nejlepší období, ale spousta krásných okamžiků roztroušených napříč celým životem.
To mi připadá jako mnohem zajímavější představa.

Takže ano, je mi přes šedesát.
A co má být?

Život mi ještě nedal výpověď. A já sama ji rozhodně podávat nehodlám!

💋 Mezi námi holkami… teď jste na řadě vy!

Moje milé, dneska by mě opravdu zajímalo, jak to máte vy. Když se podíváte na svůj věk, odpovídá tomu, jak se uvnitř cítíte? Nebo máte také někdy pocit, že vaše občanka a vaše duše žijí každá v úplně jiném desetiletí?

A teď ta nejdůležitější otázka:

Co je jedna věc, kterou si po padesátce nebo šedesátce odmítáte nechat vzít jenom proto, že „už na to nemáte věk“?

Je to vaše ženskost, humor, móda, láska, flirtování, vlastní sny, nezávislost, nebo prostě právo žít po svém?

Napište mi do komentářů. Zajímá mě, co vám přibývající roky daly, co vám vzaly a co byste dnes už za žádnou cenu nevyměnily.

Protože mám takové podezření, že nás je mnohem víc, které už sice mají nějaký ten rok za sebou, ale rozhodně ještě nehodlají opustit scénu.
A upřímně? Byla by škoda odcházet právě ve chvíli, kdy už konečně víme, jakou roli chceme hrát.