💋 Druhý dech nepřijde sám. Někdy si pro něj musíme dojít!

Holky, mám pro vás jednu zprávu. Není úplně romantická, zato je docela osvobozující. Žádný nový život nám pravděpodobně nespadne z nebe. Jednoho krásného rána se neprobudíme o dvacet let mladší, o deset kilo lehčí, s kontem švýcarského bankéře a charismatickým Italem v kuchyni, který nám právě připravuje cappuccino a šeptá: „Buongiorno, amore.“

I když uznávám, že takové probuzení bych rozhodně nereklamovala.

Skutečnost bývá o poznání méně filmová. Ráno zazvoní budík, koleno při vstávání připomene, že už máme něco odžito, v koupelně na nás čeká zrcadlo, které bohužel nepoužívá žádný omlazovací filtr, a v kuchyni najdeme přesně ten samý hrneček jako včera. Za oknem se odehrává obyčejný den. Nikde žádná fanfára, žádný červený koberec, žádný režisér, který by zvolal: „Pozor, dámy, od dnešního dne začíná vaše nová životní etapa!“

A právě v tom je ten háček. My totiž často čekáme, že změna bude vypadat jako velká událost. Že ji poznáme podle nějakého zásadního okamžiku, po kterém se všechno zázračně obrátí k lepšímu. Jenže druhý dech většinou nepřichází s velkým třeskem. Někdy začíná docela nenápadně. Třeba ve chvíli, kdy nás přestane bavit poslouchat vlastní větu: „Já už asi nic měnit nebudu.“

Protože ono to „asi“ je někdy ta největší brzda našeho života.

Až jednou… Nejnebezpečnější dvě slova ženského života

Všimly jste si někdy, kolik krásných věcí jsme během života odložily na neurčito? Až budou děti větší. Až splatíme půjčku. Až bude v práci klid. Až zhubnu. Až budu mít víc peněz. Až se partnerovi bude chtít. Až přestane pršet. Až bude lepší doba.

Kdyby se za každé naše „až jednou“ dávala koruna, některé z nás by dnes mohly vlastnit menší hotel na Sardinii.

Jenže zatímco jsme čekaly na ideální podmínky, život si dělal, co chtěl. Děti vyrostly, rodiče zestárli, některé vztahy se změnily, jiné skončily, přibyly povinnosti, zkušenosti i vrásky. A my jsme si často ani nevšimly, že jsme se z hlavních hrdinek vlastního příběhu postupně staly ženami, které hlavně zajišťují, aby všechno kolem fungovalo.

Není na tom nic špatného, pokud nám takový život vyhovuje. Problém nastává ve chvíli, kdy už dávno nevyhovuje, ale my si pořád říkáme, že na změnu ještě není vhodná doba.

Přitom ideální podmínky jsou zvláštní potvory. Jakmile se zdá, že už konečně přicházejí, objeví se další překážka. A tak se může stát, že se člověk dočká důchodu, většího klidu i volnějšího kalendáře, ale na vlastní přání už si skoro nevzpomíná. Ne proto, že by žádná neměl, ale protože je tak dlouho odsouval, až se naučil považovat je za zbytečnost.

A já si říkám, jestli právě tohle není jedna z největších škod, které si můžeme samy způsobit. Ne že jsme něco nestihly. Ale že jsme si zvykly ani to nezkoušet.

Nikdo nám nepřinese odvahu na stříbrném podnose

Když se řekne odvaha, většina lidí si představí něco velkého. Výpověď z práce, stěhování do ciziny, rozjezd podnikání nebo cestu kolem světa. Jenže ve zralém věku může být stejně odvážné něco, co ostatním připadá naprosto obyčejné.

Třeba přihlásit se na kurz, kde nikoho neznáme. Poprvé vyrazit na výlet bez doprovodu. Přiznat si, že nás už nebaví činnost, kterou děláme jenom ze zvyku. Naučit se používat novou technologii, i když máme pocit, že počítač proti nám vede osobní válku. Nebo si konečně dovolit vyslovit přání, kterému jsme se dosud samy smály.

„Já bych chtěla jednou vidět Florencii.“
„Tak proč tam nejedeš?“
„Prosím tě, v mém věku?“

A přesně tady bych se zastavila.

Co má věk společného s tím, jestli se můžeme projít po Florencii? Snad nám u vstupu do města nekontrolují datum narození! Nikdo tam nestojí s cedulí: „Ženám nad šedesát vstup povolen pouze v doprovodu vnoučat.“

Samozřejmě, každá máme jiné možnosti. Některé ženy musí počítat každou korunu, jiné se potýkají se zdravotními omezeními nebo mají rodinné povinnosti, které nelze jednoduše odložit. Bylo by hloupé tvářit se, že stačí chtít a všechno je možné. Někdy opravdu není. Jenže mezi tím, co objektivně nemůžeme, a tím, co jsme si zakázaly předem, bývá překvapivě velký prostor.

Možná se do Florencie letos nedostaneme. Ale můžeme začít zjišťovat, kolik by cesta stála, jestli existuje dostupnější varianta, s kým bychom mohly jet nebo jak by se dala přizpůsobit našim možnostem. A pokud cesta opravdu není reálná, můžeme hledat jiný zážitek, který nám udělá podobnou radost.

Nejde o to za každou cenu uskutečnit všechno, co nás napadne. Jde o to nepohřbít vlastní přání dřív, než jsme jim vůbec daly šanci.

Největší překážka někdy sedí přímo v naší hlavě. A má zatraceně prořízlou pusu.

Kdybychom měly doma návštěvu, která by nám celý den opakovala, že jsme staré, neschopné, nezajímavé a že už nemá cenu nic zkoušet, asi bychom ji po chvíli vyprovodily ke dveřím. Možná i s lehce zvýšeným hlasem.

Jenže když nám totéž říká vlastní hlava, posloucháme ji celé roky.

„Na to už nemáš.“
„Budeš trapná.“
„Co tomu řeknou lidi?“
„Stejně ti to nepůjde.“
„Vždyť už jsi na takové věci stará.“

Tenhle vnitřní komentátor je někdy horší než nejprotivnější sousedka v domě. Všechno ví, všechno zkritizuje a nikdy nepřinese ani bábovku.

A co je nejhorší? My mu často věříme.

Přitom není žádný zákon, který by říkal, že žena po padesátce nesmí být začátečnice. Že už musí všechno umět, všemu rozumět a ve všem si být jistá. Proč bychom si nemohly dovolit být v něčem úplně nové? Dělat chyby, smát se jim, ptát se a postupně se zlepšovat?

Ve dvaceti jsme často nevěděly vůbec nic, ale měly jsme odvahu tvářit se, že zvládneme celý svět. Po šedesátce víme o životě podstatně víc, a přesto se někdy bojíme zkusit úplnou maličkost.

To je docela paradox, nemyslíte?

Možná bychom nemusely čekat, až strach zmizí. Možná stačí, když mu přestaneme dávat hlavní slovo. Až nám příště naše hlava oznámí, že něco nezvládneme, můžeme jí klidně odpovědět: „Děkuju za názor, drahá. Ale tentokrát si to ověřím sama.“

Druhý dech nemusí znamenat nový život. Někdy znamená přestat žít ten cizí.

Existuje jedna věc, o které se podle mě mluví málo. Když se ženy dostanou do určitého věku, okolí má často docela jasnou představu, jak by se měly chovat. Měly by být rozumné, umírněné, spokojené, pokud možno nenáročné a hlavně by neměly nikoho překvapovat.

Babička má být hodná babička. Důchodkyně má být vděčná za klid. Žena po šedesátce má mít své zájmy, ale raději takové, které nikoho příliš nevyvedou z míry.

Zahrádka? Výborně. Pečení? Samozřejmě. Pletení? Nádhera.
Ale co když chce žena tančit? Co když chce nosit výrazné šaty, založit blog, začít podnikat, cestovat, seznamovat se nebo se naučit něco, co s jejím dosavadním životem vůbec nesouvisí?

Najednou se objeví otázky.
„A není to trochu zbytečné?“
„A proč to potřebuješ?“
„A co z toho budeš mít?“

Moje oblíbená je právě ta poslední. Co z toho budu mít?

Třeba radost, miláčku. To je pořád ještě povolená věc, ne?

Ne každá činnost musí vydělávat peníze. Ne každý zájem musí být užitečný. A ne každá změna musí mít nějaký velkolepý výsledek, který půjde vystavit na sociálních sítích.

Někdy něco děláme prostě proto, že nás to baví. Protože nás to probouzí ze stereotypu. Protože nám to připomíná, že jsme víc než součet svých povinností, rodinných rolí a zdravotních zpráv.

A možná právě tady začíná skutečný druhý dech. Ve chvíli, kdy přestaneme každé vlastní přání obhajovat před neviditelnou komisí složenou z příbuzných, sousedů a našeho vlastního svědomí.

Ne každý nový začátek musí být vidět z vesmíru

Dneska se kolem nás všechno mění ve velké životní proměny. Otevřete internet a okamžitě na vás vyskočí žena, která během šesti měsíců zhubla, změnila kariéru, našla životní lásku, koupila dům u moře a ještě u toho vypadá, jako by právě vyšla ze salonu krásy.

A vy sedíte doma v teplácích, snažíte se rozchodit zatuhlá záda a přemýšlíte, jestli se vám chce vůbec převléknout.

To člověku na sebevědomí zrovna nepřidá.

Jenže skutečný život není soutěž v proměnách. A druhý dech není povinnost stát se během třiceti dnů novou verzí sebe sama. Upřímně, já bych ani nechtěla být úplně nová. S tou současnou už mám tolik společných zážitků, že by mi bylo líto ji jen tak zahodit.

Mnohem zajímavější mi připadá představa, že nemusíme měnit celý život najednou. Že můžeme začít jednou konkrétní věcí, která nám už dlouho chybí.

Pokud jsme přestaly číst, můžeme si znovu najít knížku, která nás vtáhne. Pokud nám chybí společnost, můžeme se poohlédnout po lidech, se kterými máme něco společného. Pokud jsme dlouho nic nového nezkusily, můžeme si vybrat jednu dovednost a začít úplně od začátku. A pokud jsme ztratily chuť cokoliv plánovat, možná první změnou nebude velký projekt, ale obyčejná otázka: „Na co bych se vlastně chtěla příští týden těšit?“

To není málo.

Těšení je totiž krásná věc. Dává obyčejným dnům směr. Nemusí jít o nic drahého ani náročného. Někdy stačí výstava, setkání, koncert, zajímavá přednáška nebo nový recept, který chceme vyzkoušet. A někdy je velkým krokem i to, že si konečně domluvíme pomoc s něčím, na co samy nestačíme.

Protože odvaha neznamená dělat všechno vlastními silami. Někdy znamená přiznat si, že podporu potřebujeme.

A co když už na žádný druhý dech nemám sílu?

Tohle je otázka, kterou nechci přejít veselou poznámkou o červené rtěnce.
Protože vím, že některé ženy nejsou jenom znuděné stereotypem. Jsou unavené životem. Dlouhé roky se staraly o druhé, prošly nemocemi, ztrátami, finančními problémy nebo obdobím, kdy se jim jedna starost vršila na druhou. Některé mají bolesti, které jim nedovolí žít tak aktivně, jak by chtěly. Jiné jsou osamělé nebo ztratily člověka, se kterým počítaly do budoucna.

A pak přijde někdo plný energie a začne jim vykládat, že stačí vystoupit z komfortní zóny.
No jistě. Ještě jim k tomu může doporučit ranní běh v pět hodin a studenou sprchu.
Děkuji pěkně.

Ne, holky. Druhý dech není další povinnost, kterou musíme splnit, abychom byly dost dobré. Není to soutěž o nejaktivnější důchodkyni okresu. A už vůbec to neznamená, že máme ignorovat vlastní zdravotní nebo psychické hranice.

Někdy je první krok úplně jiný, než bychom čekaly. Dovolit si odpočívat. Přestat na sebe klást nesmyslné nároky. Požádat někoho o pomoc. Začít řešit problém, který jsme dlouho odsouvaly. Nebo si připustit, že na některé věci potřebujeme odbornou podporu.

Pokud se dlouhodobě cítíme bez energie, nic nás netěší a každý den je těžký, nemusí jít o obyčejnou nechuť ke změně. I takové období si zaslouží pozornost a péči, ne výčitky.

Druhý dech nemusí být hlasitý. Nemusí být rychlý. A nemusí vypadat stejně jako u sousedky, kamarádky nebo ženy na Instagramu.

Každá máme jiné startovní podmínky. A každá máme právo hledat vlastní tempo.
Někdy je velkým vítězstvím vyjít mezi lidi. Jindy zvládnout náročný den. A někdy se po dlouhé době na něco opravdu těšit.

Nejde o to, jak daleko dojdeme. Jde o to, aby cesta, kterou si vybereme, byla skutečně naše.

Naše staré sny možná nepotřebují pohřeb. Jen trochu oprášit.

Zkuste si někdy vybavit, co vás bavilo, než se život proměnil v nekonečný seznam povinností. Nemyslím, co jste uměly nejlépe nebo za co vás ostatní chválili. Myslím to, u čeho jste zapomínaly na čas.

Možná jste rády malovaly. Možná jste psaly příběhy, fotografovaly, zpívaly, učily se jazyky nebo měly talent na něco, čemu jste nikdy nedaly pořádnou příležitost.

Možná jste snily o tom, že jednou budete mít malý obchůdek. Že budete cestovat po Itálii. Že se naučíte tančit tango. Nebo že napíšete knihu.
A potom přišel život se všemi svými nároky a tyhle sny se postupně přesunuly někam dozadu.

Do zásuvky.
Pod hromadu účtů.
Mezi staré fotografie.
A nakonec do věty: „To už je dávno.“

Ale co když není pozdě? Co když se některé sny jenom potřebují přizpůsobit tomu, kým jsme dnes?

Možná už nebudeme cestovat s batohem po celé Evropě, ale můžeme si naplánovat pohodlnější pobyt na jednom krásném místě. Možná neotevřeme kamenný obchod, ale můžeme zkusit malý projekt, který nám bude dávat smysl. Možná nenapíšeme román o šesti stech stranách, ale můžeme začít jedním příběhem.

A možná při tom zjistíme, že už nás původní sen vlastně neláká. I to je v pořádku. Nemusíme být věrné každému přání, které jsme měly ve dvaceti.
Důležité je dovolit si mít nová.

Protože sny nemají datum spotřeby. A pokud některé z nich zestárly spolu s námi, možná jim to dokonce prospělo. Mají méně iluzí, zato víc charakteru.
Tak trochu jako my.

Co kdybychom si přestaly říkat, že už jsme svoje odžily?

Tohle slovní spojení mě dokáže spolehlivě nadzvednout ze židle.

„Já už mám svoje odžito.“

Opravdu?
A kdo to rozhodl?
Občanský průkaz? Kalendář? Počet svíček na narozeninovém dortu?

Samozřejmě, máme za sebou velký kus života. Zažily jsme radosti, zklamání, úspěchy i pořádné průšvihy. Některé zkušenosti bychom si s chutí odpustily a jiné bychom si rády zopakovaly.
Ale minulost přece není důkaz, že budoucnost už nemá co nabídnout.

Naopak. V určitém věku máme něco, co jsme jako mladé často postrádaly: zkušenost, odstup a schopnost rozeznat, co nám opravdu stojí za čas.

Už nemusíme každému dokazovat, že jsme dost dobré. Nemusíme se hnát za vším, co je právě moderní. Nemusíme mít stejná přání jako ostatní.
A hlavně nemusíme předstírat, že nás zajímá něco, co nás ve skutečnosti nudí k smrti.

To je přece obrovská výhoda!

Když se nad tím zamyslím, mládí má krásnou energii, ale zralost má něco, co se koupit nedá. Schopnost podívat se na některé věci a říct: „Tohle už opravdu řešit nebudu.“
A tenhle nadhled nám může otevřít prostor pro úplně nové zážitky.

Ne proto, že jsme znovu mladé.
Ale právě proto, že už mladé nejsme.

Jedna malá dohoda se sebou samou

Představte si, že byste dnes nemusely nic zásadního měnit. Žádná velká předsevzetí, žádný nový životní plán o třiceti bodech, žádné slavnostní oznámení rodině, že od pondělí budete úplně jiná žena.
Jen byste si položily jednu otázku.

„Co mi v poslední době opravdu chybí?“

Ne co bych měla dělat. Ne co ode mě očekávají ostatní. Ne co by se v mém věku slušelo.
Co chybí mně?

Možná vás překvapí, jak těžké může být na tak jednoduchou otázku odpovědět.
Protože jsme se dlouhé roky učily poznávat potřeby ostatních. Věděly jsme, kdy mají děti hlad, kdy je partner unavený, kdy je potřeba nakoupit, co komu chybí a kdo potřebuje pomoc. Ale když se někdo zeptá, co bychom chtěly my samy, někdy zůstaneme zaskočené.

Tak si dejme čas.

Možná nám chybí smích. Možná společnost. Možná pocit, že se něco učíme. Možná vlastní prostor. Možná trochu dobrodružství. A možná nám nejvíc chybí vědomí, že máme před sebou něco, na co se můžeme těšit.

A až to zjistíme, nemusíme hned obrátit život vzhůru nohama.
Stačí si vybrat jeden uskutečnitelný krok.

Jeden telefonát. Jednu přihlášku. Jedno odpoledne věnované tomu, co nás zajímá. Jeden plán, který tentokrát nenecháme zapadnout mezi ostatní povinnosti.
A potom uvidíme.

Možná nás to nadchne. Možná zjistíme, že jsme si to představovaly jinak. Možná se nám to napoprvé nepovede.
No a?
Vždyť nejsme u závěrečných zkoušek!

Máme právo zkoušet, měnit názor, začínat znovu a občas se samy sobě smát.
A pokud nás něco nebaví, nemusíme v tom pokračovat jenom proto, že jsme to jednou začaly.

Druhý dech totiž není o tom, že se upíšeme dalším povinnostem.
Je o tom, že si znovu dovolíme rozhodovat.

Jednou bych nechtěla litovat hlavně toho, že jsem se bála žít

Přemýšlely jste někdy, na co budete jednou vzpomínat?

Já si nemyslím, že to budou především dokonale uklizené skříně, včas vyžehlené ubrusy nebo počet sobot, které jsme obětovaly drhnutí koupelny.

Možná si vzpomeneme na večer, kdy jsme se smály s kamarádkou tak dlouho, až nás bolelo břicho. Na cestu, před kterou jsme měly strach, ale nakonec jsme ji zvládly. Na člověka, kterého jsme poznaly úplnou náhodou. Na okamžik, kdy jsme se poprvé odvážily říct nahlas něco, co jsme si dlouho nechávaly pro sebe.

Možná si vzpomeneme i na nepovedené pokusy.
Na chvíle, kdy jsme se ztrapnily.
Na situace, které dopadly úplně jinak, než jsme plánovaly.
A možná se jim budeme smát nejvíc.

Protože život nemusí být dokonalý, aby stál za to.
Ale byla by škoda strávit jeho další roky jenom čekáním, až nám někdo dovolí být šťastné.

Nikdo nám totiž nemusí dát oficiální povolení.

Nemusíme čekat na partnera, který nás vezme na výlet. Na kamarádku, která bude mít stejný zájem. Na děti, které nás povzbudí. Ani na okolí, které konečně pochopí, proč chceme dělat něco nového.

Podpora druhých je krásná a často důležitá. Ale naše přání nemusejí být automaticky neplatná jenom proto, že je někdo jiný nechápe.

A někdy právě v tom spočívá největší změna.
Přestaneme se ptát, jestli smíme.
A začneme přemýšlet, jak bychom mohly.

Druhý dech není zázrak. Je to okamžik, kdy se znovu postavíme na vlastní stranu.

Moje milé, nechci vám namlouvat, že po padesátce nebo šedesátce začíná automaticky nejkrásnější období života. Pro některé ženy ano, pro jiné je to doba plná těžkostí a velkých změn. Každá máme svůj příběh a každá neseme něco jiného.
Ale věřím jedné věci.

Dokud žijeme, nemusíme svůj příběh považovat za uzavřený.

Nemusíme se stát slavnými. Nemusíme cestovat kolem světa. Nemusíme se zamilovat, zhubnout, podnikat ani dokázat něco mimořádného.
Nemusíme být inspirací pro celé okolí.

Stačí, když si přestaneme samy sobě tvrdit, že už pro nás nic nového není.
Že všechno hezké patří minulosti.
Že naše sny jsou směšné.
Že na radost už nemáme věk.

Protože někdy není nejtěžší udělat první krok. Nejtěžší je uvěřit, že na něj máme právo.

Až jednou přijde den, kdy budeme mít chuť něco změnit, možná nezačneme velkolepě. Možná jen otevřeme počítač a najdeme si informace. Možná vytáhneme ze skříně něco, co jsme dlouho nepoužily. Možná se přihlásíme na akci, kam jsme se dosud bály jít. Nebo si konečně dovolíme říct, že už nechceme trávit každý den úplně stejně.

A to může stačit.
Ne jako konečný výsledek.
Ale jako začátek.

Protože život se někdy nezačne měnit ve chvíli, kdy uděláme něco velkého. Začne se měnit už ve chvíli, kdy přestaneme automaticky říkat ne všemu, co by nám mohlo udělat radost.
A víte, co je na tom všem nejkrásnější?
Že druhý dech nemusí být poslední.

Možná přijde třetí.
Čtvrtý.
A kdo ví, třeba se jednou ve svých sedmdesáti pěti letech přistihneme, jak sedíme někde v italské kavárně, popíjíme cappuccino, pozorujeme ruch kolem sebe a s úsměvem si říkáme, že jsme tenkrát udělaly dobře, když jsme se rozhodly ještě něco zkusit.

A pokud se u vedlejšího stolku objeví sympatický Ital, který se na nás usměje?
Tak mu úsměv klidně vrátíme.

Ne proto, že bychom potřebovaly chlapa, aby náš život dostal smysl.
Ale protože flirtovat s životem se dá v každém věku.
A občas je docela příjemné, když nám ten život trochu flirtování oplatí.

Druhý dech nepřijde sám. Někdy si pro něj musíme dojít. Ale nemusíme nikam spěchat. A už vůbec nemusíme běžet. Každá máme svoje tempo, svoje možnosti a svoje sny. Důležité je nezapomenout, že i další kapitoly našeho života stojí za to napsat.
A že pero máme pořád v ruce my.

💋 Mezi námi holkami… a teď mi něco povězte!

Kdybyste dnes na chvíli zapomněly na svůj věk, na názory ostatních i na všechna ta věčná „to už pro mě není“, co byste si ještě chtěly v životě splnit?

Nemusí to být nic velkého. Možná chcete někam vyrazit, něco se naučit, někoho poznat nebo se konečně odhodlat k věci, kterou už roky odkládáte.

A co vám v tom zatím nejvíc brání? Skutečné okolnosti, nedostatek času či peněz, nebo možná trochu i strach?

Napište mi do komentářů svůj sen. Třeba zjistíme, že nás je mnohem víc, které ještě rozhodně nemají v plánu sedět v koutě a čekat na závěrečné titulky.
A třeba se některá z nás právě dnes rozhodne udělat ten úplně první krok.