Dolce Vita

Itálie mi pokaždé připomene jednu věc: kolik času dokážeme promarnit čekáním na lepší verzi sebe sama.

Na tu, která bude mít o deset kilo míň, o pár vrásek míň, víc sebevědomí, lepší šatník a ideálně ještě datum narození posunuté o dvacet let. 😄

Jenže Italové jako by na tuhle naši disciplínu „život odložím na potom“ neměli nervy. Žijí s tím, co mají. Teď. S vráskami, břichem, šedinami, hlasitým smíchem i názorem, o který se jich občas vůbec nikdo neprosil. 😄🇮🇹

A možná právě v tom je celé kouzlo.

Někdy mám pocit, že jsme si ze života udělaly jedno velké „AŽ“.

Až zhubnu.
Až budu vypadat líp.
Až budu mít odvahu.
Až si budu jistější.
Až nebudu mít takové břicho.
Až budu mít lepší vlasy.
Až… až… až…

A pak člověk přijede do Itálie a dostane malou kulturní facku. 🇮🇹😄

Tam totiž potkáte ženskou, které je sedmdesát, má boky, vrásky, červenou rtěnku, velké brýle, šaty, které rozhodně nemají za úkol „opticky zeštíhlovat“, a výraz ženy, která se právě rozhodla, že svět se dnes bude muset přizpůsobit jí.

A víte, co je na tom nejlepší?

Ona vůbec neřeší, jestli na to ještě má věk.

Má. Protože žije.

Sedne si před kavárnu, objedná espresso, mává rukama tak, že má číšník při průchodu kolem ní skoro pracovní úraz, směje se přes půl ulice a klidně se otočí za chlapem, který se jí líbí.

A světe div se – policie nepřijede. 😄

Nikdo jí neodebere občanku za nevhodné chování seniorky.

To jen my jsme si někde cestou namluvily, že s každou další svíčkou na dortu bychom měly být o něco tišší, decentnější a hlavně méně vidět.

Po padesátce už tohle nenos. Po šedesátce se takhle nechovej. V tomhle věku už snad nebudete flirtovat.
A barevné šaty? Prosím tě.

Tak určitě. A nejlépe rovnou béžový pytel, pohodlné boty a čekat na důchodcovskou slevu na máslo. 😂

⏳ Jenže teď přijde ta méně veselá část

Čas, který strávíme čekáním na lepší postavu, správný okamžik a souhlas okolí, nám už nikdo nevrátí.

Možná jednou opravdu zhubneme. Možná budeme sebevědomější. Možná konečně přestaneme řešit, co si kdo pomyslí.

Ale bylo by docela pitomé zjistit v osmdesáti, že jsme polovinu života čekaly, až nám někdo dovolí začít žít ten vlastní.

🧳 Co si z Itálie vozím

A právě tohle si z Itálie vozím raději než magnet na ledničku. Ne touhu být Italkou.

Ale připomínku, že nemusím být dokonalá, abych mohla být vidět, slyšet, smát se, obléct si něco krásného, flirtovat, cestovat, začít něco nového a občas být někomu i trochu moc.

Protože tady přichází ta trochu krutější část.

Nikdo nám negarantoval dalších třicet let, během kterých se konečně proměníme v tu dokonalou verzi sebe sama, které dovolíme dělat všechno, co té dnešní zakazujeme.

A možná právě proto na nás Italové působí tak přitažlivě.

Ne proto, že jsou všichni krásnější.

Ale protože z nich často cítíš něco, co jsme my cestou trochu poztrácely:

„Jsem tady. Tohle jsem já. A hodlám si to užít.“ 🇮🇹❤️

❤️ A víš co?

Možná nepotřebujeme být víc jako Italky.

Možná se jen potřebujeme přestat pořád kontrolovat, zatahovat břicho, počítat vrásky a čekat na povolení k vlastnímu životu.

Protože život není čekárna.

A číslo na dveřích, až konečně přijdeme na řadu, nám opravdu nikdo nedal. ❤️